Kniha FENOMÉN ARGEMA slaví rok od svého vydání

15.10.2018 - 10:30

Je to přesně rok, co vyšla kapele Argema dlouho očekávaná knížka FENOMÉN ARGEMA. Obsáhlá ilustrovaná publikace na svých 280 stranách o velikosti 235 x 276 mm popisuje podrobně nejen celou 35 letou historii kapely, ale také několik let, které předcházely zrodu této české bigbítové legendy. U příležitosti prvních narozenin budeme postupně až do konce roku na těchto stránkách publikovat výňatky z této knihy a budeme rádi, když si ji zakoupí ti, co tak ještě neučinili.

Kapitola 1: Galaxie aneb jak to všechno začalo

Počátky kapely sahají do roku 1977, kdy jsme v Čejkovicích na Hodonínsku založili tehdy ještě bezejmennou kapelu. Byli jsme všichni bývalí spolužáci ze základky, jak také jinak, a to Pepa Demela, Karel Michna a já. Tak nějak jsme si rozdělili nástroje: Karel na basu a my dva Pepíci kytary. Nástroje jsme koupili od bratrů Vaskových, kteří již v té době ukončili svoji uměleckou činnost v místní taneční kapele. No jo, ale chyběl nám bubeník. V té době nás na zkušebně, kterou jsme měli v prostorách starého mlýna pod hřbitovem, navštívil další spolužák Pepa Pavka.

„Ahoj, doneslo se mi, že jste založili kapelu," povídá na uvítanou, „mohl bych s vámi hrát?“

„No jasně," odpovídám, „a na co hraješ?"

„Zatím na nic, ale klidně se na něco naučím."

„Tvůj děda hrával v dechovce na buben, tak to bys mohl po něm podědit nějaké ty geny, ne?“ napadá mě řešení absence bubeníka.

„Možná ano, máme doma po dědovi buben,“ chytá se Pepa příležitosti.

„Tak tě tedy bereme do kapely a budeš hrát na bicí," rozhodujeme a jsme rádi, že jsme tak elegantně vyřešili velký problém.

Kapela byla komplet. Tedy kapela, spíše pokus o kapelu. Obstojně jsem kytaru ovládal akorát já, maje jakési zkušenosti s hraním trampských písniček s klukama na internátě v Bratislavě, kde jsem v té době studoval. Doma jsem při skladbách z Laxíku mlátil vařečkami do polstrovaných židlí, takže jsem "uměl" i na bicí a mohl tak dávat Pepovi první bubenické hodiny. Nutno podotknout, že byl velmi učenlivý a svůj nástroj brzy bravurně ovládal. Asi v něm nějaké ty geny po dědečkovi byly.

Naše první skladby byly shlukem nekontrolovatelných náhodných pazvuků, které se tóny nedaly nazývat ani náhodou. Logicky naše snaha o umění vedla k vyhazovu ze zkušebny pro rušení nočního klidu místních občanů, kteří si stěžovali na naše skřeky, jež rušily pohřební obřady na místním hřbitově.

„I nebožtíci se v hrobě obracejí,“ tlumočil nám stížnosti předseda MNV, „přestěhujete se na Kulturní dům, abyste neřekli, že nepodporuju kulturu.“

No to byla paráda, zkušebna na pódiu, takový luxus. To jsme se už cítili jako hotová kapela. Stát na pódiu a hrát pro své kamarády. Tedy spíše kamarádky, najednou jich kolem nás bylo nějak moc. Víc než zkoušení jsme se věnovali ženské polovičce z řad návštěvníků našich zkoušek. Dýchánky na kulturáku byly častější než samotné zkoušení a náš Everest spočíval v balení holek, které v nás viděly bohy. Tak proč se tomu, sakra, bránit?

„Hele kluci, už tady zkoušíte půl roku a nevidím žádné výsledky, asi vás budu muset ze zkušebny opět vyhodit,“ zmrazil nás jednoho dne předseda.

„Předsedo, to nám nemůžete udělat,“ kontrujeme.

„Sežeňte si nějakého dobrého muzikanta, před kterým zahrajete, a on posoudí, zda z vás něco bude nebo ne," položil nám nůž na krk.

„Tak to je konec," povídám klukům.

„Znám jednoho muzikanta z Dolních Bojanovic, nějaký Lelka, toho bychom si mohli pozvat," navrhuje Pepa Pavka.

Rozhodnuto, jedeme do Bojanovic za Lelkou na zkoušku jejich kapely Emergence. Spadla nám čelist, kapela hrála výborně a pro nás naprosto nedostižně.

„Ty vole, to rovnou zabalme, tak v životě hrát nebudeme,“ házím flintu do žita.

„Kdo nic nedělá, nic nepokazí,“ odsekává Pepíno Pavka a probouzí se v něm buldočí zapálení pro věc, která se v budoucnu ukázala jako zásadní pro vytrvání Argemy na výsluní popmusic.

„Tak já se na vás přijedu podívat, ale mohu až za tři týdny,“ hází do placu PAN muzikant a my souhlasili. Aspoň máme tři týdny čas, naučit se nějaké skladby.

Začala tvrdá práce, magič jede naplno a my do sebe bušili skladby od Katapultu, Žbirky a Olympiku. Byly jednoduché, v podstatě na tři čtyři akordy, na tom se nedá nic zkazit. Najednou jsme zjistili, že pod tlakem jsme schopni hrát docela obstojně. Akorát těch holek nám bylo líto, nějak jsme na ně neměli čas.

Jak to všechno dopadlo najdete v pokračování kapitoly v knize, kterou si můžete objednat na tomto odkaze.