FENOMÉN ARGEMA-5. díl - Basy proti prdům a jak nám šlo o život, ale v nebeském orchestru bylo obsazeno

06.12.2018 - 11:29

Argema měla vždycky štěstí na zvukaře. Byli to prakticky platní členové kapely, kteří zvučili mnohdy, za stejných podmínek jako hrála kapela, tedy bez nároku na honorář. Je to zvláštní sorta lidí, která neustále po kytaristech chce, aby se zeslabili, protože jim leze zvuk z pódia a oni by chtěli, aby jim lezl z beden pod pódiem. Nikdy jsem nepochopil, jak se mohou vyznat ve všech těch tlačítkách a šoupátkách na mixážním pultu. Jak můžou vědět, co kam zapojit, odkud kam jaký zvuk proudí a co s tím udělat, aby vylezl lepší ven, než jaký vlezl dovnitř.

Mezi ty nejvýraznější pány nad zvukem Argemy patřilo bezesporu zvukařů pět. Pepíno Holcman, zvaný Kotin, přišel k Argemě z hodonínské kapely Spektrum. Byl to kliďas, kterého jen tak něco nerozházelo. Měl svoje tempo, ale vždycky vše stihnul nachystat včas. Zvukařině se věnuje dodnes a mezi kapelami platí za personu. Dalším zvukařem v kapele byl Fera Horáček, zvaný Elza, kterého muzikanti znají coby odborníka přes opravy a seřizování zesilovačů. V dobách, kdy nás zvučil, si rád vypil a ty jeho odvozy do hodonínského bytu byly nezapomenutelné.

Ovšem tím, kdo se coby zvukař nejvíc zapsal u staré Argemy, byl Mirek ”Křemec“ Křemeček. V Argemě byl od počátku a především jeho zásluhou se kapela zvukově a vizuálně posouvala neustále kupředu. Pamatuji si, jak kdysi přišel s nápadem vybudovat světelné rampy. Reflektory jsme vyráběli z velkých konzerv od okurek, které posháněl bůhví kde. Nevím, jaké žárovky do nich nainstaloval, ale vím, že když rampy rozsvítil, nedalo se na pódiu skoro ani hrát, jaké horko pod nimi bylo. Se světelným parkem jsme slavili velké úspěchy, na tu dobu byl na vysoké úrovni. V regionu jsme vždycky udávali trend a světelný park nebyl výjimkou. Mnoho kapel nás v tomto směru následovalo.

Jednou takhle Křemec přišel na zkoušku a povídá: „Musíme něco udělat s basama, pořád to ještě není ono.“

„Co bychom s tím měli dělat? Hrají docela dobře,“ namítá Karel.

„Já bych na basové bedny udělal nástavce, to by mělo pomoct.“

„Ty ses zbláznil, už tak máme Avii narvanou až po strop.“

„To tam nějak dáme, bez nástavců to hrát nebude.“

A tak jsme se dali do výroby basových nástavců. Pavel Hulata, který v kapele platil za řemeslníka všeuměla, zajistil překližku a do týdne byly nástavce na světě. Představte si loď položenou na bok, tak to byly nástavce, které měly zajistit pořádné basy.

„To jsou teda zobany, z toho se lidi poserou,“ prohlásil Slávek, když jsme je nasadili na basové bedny.

„To teda ano, ale basy musí být takové, že když si v sále někdo prdne, tak to nesmí být cítit,“ prohlásil nezapomenutelnou hlášku Křemec.

Tak jsme konečně měli basy proti prdům a nástavcům od té doby nikdo neřekl jinak, než zobany.

V porevoluční Argemě se za mixem postupně vystřídali Pavel Malina, Mira Šmakec Jarský a Mirek Jurčička. Posledně jmenovaný v počátcích mobilní komunikace vlastnil jeden z prvních mobilních telefonů, který jsme si před koncertem postupně půjčovali a dělali, jako že telefonujeme. Ono se na to docela dobře balily holky.

Žádný zvukař se neobejde bez bedňáků, těch měla kapela nespočet. Z počátku ale platilo muzikant=bedňák. Obnášelo to před vystoupením na zkušebně naložit aparát, na sále ho vyložit, postavit, odehrát mnohdy i pětihodinovou tancovačku, pak složit aparát, odnosit, naložit do auta a na zkušebně vyložit. Neuvěřitelná dřina, kterou si ti, co v nás viděli bohy na pódiu, nedovedli ani představit. To vše za pakatel a vzhledem k budování aparátu a investování do propagace kapely většinou bez nároku na honorář.

„Musíme si pořídit bedňáky. Jednak to blbě vypadá, když kapela nosí aparát a taky to dlouho takto nemůžete vydržet“, prohlásil jednoho dne rezolutně Pepa Kouřil, který v kapele nastoupil po Karlovi na post manažera. Bylo to na tu dobu revoluční rozhodnutí. Žádná kapela v okolí neměla svoje bedňáky a tato vymoženost byla hodna spíše kapelám zvučnějších jmen.

Prvními bedňáky Argemy byli Franta Soldán a Olin Talaš. U kapely zůstali dlouhá léta a stali se tak doslova platnými členy. Byli nejenom bedňáky, ale také ochránci nás samotných. A že nebylo před kým chránit? To si pište, že bylo. Těch opilců, co se snažili kolikrát dostat se na pódium a do šatny, nebylo zrovna málo. Každý se chtěl s kapelou zviditelnit, aby stoupla jeho prestiž před kamarády. Mnohdy ale taky odháněli dotěrné fanynky, jindy je naopak zase nadháněli.

Vzpomínám si na odjezd z koncertu v Třebíči, kdy jeden z rádoby fanoušků zakřičel směrem k odjíždějící Avii, kterou řídil Olin, nějakou nemístnou poznámku. Olda vyskočil z jedoucí Avie a než se dotyčný nadál, držel jej Olda pod krkem tak půl metru ve vzduchu.

„Máš nějaký problém, frajere?“ táže se křiklouna.

„Neee, nemám, ale ujíždí ti, ty vole, Avie.“

Tak to byl Olda, za Argemu by položil život.

Uměl se ale taky tzv. alkoholicky odbourat. Na kšeftu pochopitelně ne, řídil přece Avii, to většinou, až po zaparkování v Kyjově, kam aparaturu přivezl. Jednou takto taky dostal chuť si po kšeftě pořádně vypít a vzal to opravdu poctivě. Když se vracel v notně podroušeném stavu domů ke své Věrušce, napadlo ho, že si z ní tak trochu vystřelí. Natrhal někde velké lopuchy, udělal z nich klobouk, který si nasadil a zazvonil u dveří svého bytu.

„Bububu,“ vysoukal opilecky ze sebe, když Věrka otevřela.

„Já ti dám bububu ty opilče,“ kontruje Věrka současně s fackou, která přistála na jeho tváři.

Když se posbíral z podlahy předsíně, kam ho odporoučela manželčina facka, odpotácel se konat potřebu na WC.

„Pomóóóc, pomóóóc,“ slyší Věrka asi po půl hodině ze záchodu.

„Stalo se ti něco, Oldo?“ táže se za dveřma.

„Nnnemohu najít dvvveře.“

Věrka otevírá a vidí Oldu zády ke dveřím, jak šmátrá bezradně po stěnách záchodu.

„Tak se otoč, ožralo!“

Olda byl prostě klasik. Byl bych ale nerad, aby to vyznělo tak, že by byl nějaký opilec, vůbec ne, naopak. Ale ruku na srdce, kdo z nás se někdy nedostal do podobné situace…

Dalším z řady bedňáků byl Víťa. Vlastnil autobus a to už bylo něco. Vepředu bylo asi osm míst pro muzikanty s technickým kádrem a vzadu prostor pro aparaturu, která se časem rozrostla. Vzpomínáte na scénu z filmu Vesničko má středisková?: „Oldo, nestrkej tu sirku zpátky do krabičky“ „Proč?“ „Však ty na to přijdeš.“ Vzpomínáte? Tak i my jsme Víťovi říkali: „Nevyhazuj ten kvalt z kopce, Víťo!“ „Proč?“ „Však ty na to jednou přijdeš.“

To jsme takhle jednou zase cestovali tím naším kapelovým autobusem někam do jihočeských končin. Pro znalé nemusím vysvětlovat, ale pro ty neznalé, u tohoto typu autobusu, tuším se mu říkalo Ešelka, se používala tzv. motorová brzda. Tedy, když jel autobus z kopce, brzdilo se nejen nožní vzduchovou brzdou, ale ještě i brzdou motorovou. Byla to taková páka, která zatažením brzdila motor a tím pádem celý autobus. Pokud ovšem byla zařazena rychlost, slangově kvalt. Asi už tušíte, kam směřuji. Takže ještě jednou. To jsme takhle jednou zase cestovali tím naším kapelovým autobusem někam do jihočeských končin. Šumava má kopečky krásné a silnice klikaté. Když jsme se jali sjíždět ten kopec z těch největších, toho blbce, slušněji ho nazvat nemohu, nenapadlo nic jiného, než vyhodit kvalt….

„Co blbneš, ty vole!“

„Klídek,“ prozatím sebevědomě odpovídá Víťa na naši obavu.

V půli kopce, před první zatáčkou zatahuje suverénně za motorovou brzdu. Kdyby ovšem neměl, hňup, vyřazený kvalt….

„Doprdele, mně chcípl motor!!!“. Ovšemže mu chcípl, když není zařazena rychlost, kvalt, motor logicky chcípne, není zpětně přes převodovku od kol poháněn.

„Nastartuj!“ křičíme na něho. Když totiž nejde motor, nejde posilovač řízení. Přestanou ale taky záhy fungovat vzduchové brzdy, protože, kde by se do vzduchových pístů vzal vzduch, když motor nefunguje, to dá rozum.

„Nastartuuuj!“ znovu křičíme již mnohem důrazněji poté, co se autobus blíží nezadržitelně k zatáčce.

„Mně nefunguje startér!“

„To si děláš prdel, co teď?“

Jak nakonec naše střemhlavá cesta v nebrzdícím autobuse dopadla, se dočtete v knize FENOMÉN ARGEMA, kterou si můžete objednat v a-shopu kapely Argema nebo zakoupit přímo na koncertech kapely.

Pepa Holomáč