Ticho za Jana Palacha

07.01.2019 - 10:55

Rozhovory

Autor: Ivan Rössler

Bohdan Mikolášek je folkový písničkář. Jeho nejznámější písní je Dům, kde bydlí láska. Ovšem nejvýznamnější je píseň Ticho, kterou napsal v den, kdy zemřel Jan Palach. To bylo 19. ledna 1969. Jan Palach se upálil o tři dny dříve v horní části Václavského náměstí na protest proti sovětské okupaci. Přesně po padesáti letech 16. ledna 2019 uvede Bohdan Mikolášek hudebně liturgický pořad nazvaný Ticho za Jana Palacha.  Bude uveden v pražském kostele U Martina ve zdi od 20:00 hodin. Bohdanu Mikoláškovi jsem položil několik otázek.

V lednu 1969 jsi byl dvacetiletý, byl jsi jen o pár měsíců starší než Jan Palach (on se narodil v srpnu, ty v prosinci 1948). Jak jsi prožíval jeho smrt?

Zvláštní, i jemu by teď bylo sedmdesát. Nepamatuji se, že bych tehdy byl „mladý”.  Kdo zažil šedesátá léta, natož to osmašedesáté jaro/léto, tomu se roky počítají dvojnásobně. Vše bylo v pohybu – nejen u nás. V té době, kam tehdy celý svět dospěl, jsme si připadali dospělí. Letopočet měl číslo „dnes”.

A tak to šlo od jara, do srpna, do ledna … z těch všech „dnes” je dnes věcná linka v dějepisu, a jestli se té lince podaří propojit i to naše jaro 68 s tím dalším, jen tak se dá pochopit Jan Palach. Mám to štěstí, že mi z té doby zbyly písničky: „Dům, kde bydlí láska, napsaná přesně v květnu 1968, „Ráno bylo bílé” o naději prosince 1968. V srpnu 68 jsem – naštěstí pro můj zpěvník – v Čechách nebyl.  Pár zážitků ze stávek na vysokých školách byla jen ozvěnou jakéhosi chvění.  Ta skutečná tvrdá realita okupace mě konfrontovala až zemětřesením lidsky nepředstavitelné události s Janem Palachem.

Napsal jsi v den jeho smrti píseň Ticho. Jak vznikala?

Vznikla darem té situace. U naší elektrofakulty jsme si všichni na klopu dali trikoloru s černou stužkou a šli pochodem až k Muzeu a Václavákem dolů. Píseň jsem vlastně nesložil – vznikla jako fotografie ve vývojce – stačilo tam být a mít „citlivý materiál“ – ty všechny obrazy v textu, ty tam byly. I ten nadpis Ticho tam byl jako pietní přiznání bezradnosti. Ticho k naslouchání, ticho jako otazník, ticho jako zbraň, proti které byl nepřítel bezmocný. Pěšky jsem došel zpět na Strahov, kolej III, pokoj 214, vzal kytaru a za půl hodiny jsem stvořil zbytek.

Ticho jsi dokonce uvedl pár dní na to v Semaforu. Co se dělo pak? 

Shodou okolností jsem měl pozvání do „Návštěvní dne“.  Změnil jsem repertoár a bez konzultace zazpíval.  Tam se po ní poprvé „netleskalo“. Píseň Ticho jsem na svých recitálech samozřejmě zpíval dál a bylo zvláštní, že tak dlouho to prošlo.  Myslím, že píseň byla natolik vážná, že by byla hanba ji udat.  Nakonec, když si přečtete ty prostřední sloky – jako protestsong je dokonce kritická vůči demonstrantům. Často píseň uvádím slovy: kdyby těch sto tisíc lidí bylo na Václavském náměstí den před tím ….?“ Zákeřnost té doby – říkalo se jí normalizace – bylo to, že plíživě vlila do všedního dne to všechno nenormální.  To „dnes“ se ztratilo – možná zítra, časem, jednou.

A tak, když jsem po pár letech v lednu 1972 Ticho znovu zazpíval  - na teologické fakultě v Praze a na dalším koncertu na pozvání Spirituál kvintetu - nastalo, hlavně pro mě, protože jsem vše vzal na sebe, „ticho po pěšině“. Zákaz se nepodařilo zrušit.

Takže jsi v roce 1982 emigroval do Švýcarska, kde jsi Ticho vydal o šest let později na LP Znovu. Sleevenote napsal Svatopluk Karásek. Co napsal o Tichu?

Napsal: Dominantou druhé strany desky je píseň Ticho. Tato píseň vystihuje atmosféru a vnitřní náboj smrti Jana Palacha. Je to nejvýstižnější umělecké zachycení této veliké události, které znám.  A to je myslím hlavní důvod, proč po dvaceti letech vychází deska Bohdanových písní, na které je „Ticho“ a dalších deset písní. Poslechněme si to „Znovu“, po dvaceti letech, posuďme, co bylo pouze minulé a co zůstává.  A nepřeslechněme výzvu, která je adresována každému z nás osobně, otázkou: Proč jen ten život tolik stál. 

Teď přicházíš s pořadem k 50 výročí Palachova činu, myslíš, že ho dnešní mladí lidé jsou schopni pochopit?

Všiml jsem si, často opravdu nechápou!  Místo poplachu mě ale napadlo, že právě to je nejlepší potvrzení – že žijeme v lepší době.  Jsou tu obecná témata, otazníky, dějinné paralely. Také mě překvapilo, jak rychle se dá přejít například na téma „oheň“…  Jak těžké je vysvětlovat rozdíl mezi zábavou pálení čarodějnic a tradici ohňů na připomínku Jana Husa v červenci. 

Vybral jsem pro svůj pořad několik obětí – to pravé téma oheň není – ani u Kaina a Abela, ani u spálení Sodomy, Gomory, ani u Abrahama a Izáka ani v keři, který dodnes hoří na Václavském náměstí. Mladí lidé právě tehdy byli na Václavském náměstí – i potom s klíči – a jestli dnešní mladí nás pamětníky pochopí, jisté není – ale je naše povinnost se o to pokusit.

Použít Palacha na různé nadpisy, prapory (nebo i hudební díla) je jednoduché – ale pochopit Jana Palacha tehdy i teď je tak těžká věc. Už jen nezapomenout je něco. Ale historici, politici – buďte vděční i za citlivý materiál prostých lidí a předávání jejich upřímných emocí. Jedna, dnes paní, kdesi napsala: „ani dnes všechno nevím, nechápu. Tehdy jsem byla maličká… ale pamatuji se, jak jsem stála u hrobu Jana Palacha s jednou paní a na její zvláštně smutný pohled nikdy nezapomenu“

Ivan Rössler