PETR JANDA: PADESÁT LET PO ŽELVĚ

29.10.2018 - 10:05

Tři roky poté, co legenda domácího bigbítu Olympic uzavřela svou albovou trilogii souhvězdí posledním opusem Souhvězdí romantiků, přichází parta okolo Petra Jandy s novinkou Trilobit. Ta vychází přesně padesát let po vydání dnes již naprosto kultovního debutu Želva a hravě dokazuje, že ani po půlstoletí aktivní činnosti Olympiku nechybí energie, šmrnc a drajv. Ostatně právě heslem "nová energie" i sama kapela charakterizuje nahrávku, na které tentokrát vůbec poprvé spolupracovala s externím producentem a dvěma zámořskými muzikanty.

Nyní úspěšné album Trilobit vychází i na LP a kapela z něho zahraje několik písní na právě probíhajícím turné. Více o turné naleznete v příloze nebo na webových stránkách kapely.

Sbírali jste sami někdy trilobity?

Petr Janda: Myslím, že asi jen jednou jsme byli na Barrandově s klukama, a zkoušeli sbírat zkameněliny. Ale rozhodně to tehdy byla velká móda. Asi v tom nějak zafungovaly tehdy populární knížky o pravěku.

Milan Broum: Taky jsem párkrát byl. Pamatuju si, že ale byl problém a vzácnost najít opravdu zkamenělého trilobita - obvykle se nacházejí jen jejich otisky.

Albem symbolicky slavíte i padesátileté výročí od vydání debutové desky Želva. Byla snaha ho vzpomenout i jinak než jen obalem s jasným odkazem?

Petr Janda: Mě to výročí naopak vůbec nenapadlo ještě ani ve chvíli, kdy jsem dostal ten nápad vyměnit na obalu želvu za trilobita. I když to samozřejmě podvědomě vím, jak je to dlouho. Vlastně jsem si to až pak přečetl až v novinách, že to vychází po padesáti letech. A měl jsem radost, že to tak hezky vyšlo.

Když ale v Dobrém ránu zpíváte “Vykašlat se na pravidla, ukrást housle, zbrkle fidlat...”, tak to asi nejen mně připomene už zlidovělé “Dám si dvoje housle pod bradu / V bílé plachtě chodím pozadu...” To je taky jen náhoda?

Petr Janda: V první chvíli, když jste říkal Dobré ráno, tak jsem myslel, že mluvíte o tom televizním pořadu. Jinak to samozřejmě náhoda je. To jsou ty asociace.

Jiří Valenta: Mě zas nejdřív napadlo: “Jaký housle? Vždyť je tam synťák...”

Možná už typickým poznávacím znamením pro Olympic je střídání tvrdších rockových pasáží s romantickými baladami. Přesto je aktuální album snad ještě pestřejší než jindy.

Petr Janda: Na to, aby to bylo skladatelsky vyvážené, a nebylo tam moc rychlých nebo pomalých písniček, si celkem dávám pozor. Ale že bych se záměrně snažil, aby to bylo pestřejší než jindy, to určitě ne. Prostě se to takhle vylíhlo.

Jak moc jste dal prostor ostatním?

Petr Janda: To ať se pochlubí sami (smích). Docela se snažili...

Martin Vajgl: Autorsky to samozřejmě jsou Petrovy věci, aranžmá jsou pak věc kolektivní. Ale pochopitelně také vycházejí z Petrovy představy. Mívá poměrně dané demosnímky, ke kterým se i občas vracíme, a porovnáváme.

Petr Janda: U Martina došlo ovšem ke konkrétnímu posunu v tom, že jsem mu tentokrát řekl, ať si tam hraje, co chce (smích). Vždycky jsem ho trošku držel, protože je technicky vybavený... řekl bych až moc. Takže je to občas znát, když se “utrhne ze řetězu”. Ale hraje tam naprosto úžasné věci. Milan už je tradičně “hodnětónový” basista, u kterého vždycky říkám, že na tu basu hraje tak, jako jiný chodí a dýchá. Taky se vyznačuje tím, že chodí do studia naprosto připravený a v podstatě by byl schopen nahrát to tak za hodinu... Hodně jiné ale tentokrát bylo to, že já s Jirkou v těch skladbách na desce skoro nehrajeme.

To proto, že jste přizval jako hosty muzikanty z Berklee?

Petr Janda: Ano. A abych se přiznal, tak když jsme nahráli základy, tak já jsem studio úplně opustil, protože jsme měli producenta, a nemusel jsem tam tak už být. Dohlížet na ten výsledek, to mě navíc nikdy moc nebavilo, ale byla to nutnost. No a Jirka byl nemocný se zubama, takže vůbec nemohl hrát. Takže v jednom studiu byl kytarista Alex Darson, a v druhém klávesista Eren Basbug - a najednou nám ani ne po týdnu přišli oznámit, že jsou hotoví. A já jsem zjistil, že my už tam vlastně nemáme co dalšího hrát, protože je to už všechno natočené. Ale pár míst na sóla nám tam nechali. (smích)

Podle čeho jste si je vybíral? Předpokládám, že za svou dráhu jste o setkání s opravdu dobrými instrumentalisty neměl nouzi, takže čím vás zaujali zrovna oni?

Petr Janda: Setkal jsem se s nimi před rokem a půl v Bostonu, kde Míra Váňa na Berklee College sestavil takovou kapelu ze studentů. Tam jsme se skamarádili, a já vycítil jejich potenciál, a napadlo mě, že by nám mohli pomoci se trochu posunout. Těch skvělých hráčů tam bylo víc, zaujal mě i perkusista Marcus nebo jeden basista z Indonésie, ale jednak toho už jsem nepotřeboval a jednak to už by pak bylo celé poněkud složitější. Takže jsem vzal jen ty dva, a Míru Váňu jako producenta.

Jak na ty skladby reagovali?

Petr Janda: Úžasně. A dodnes mi píšou, jak jsou stále nadšení, a pořád ty skladby poslouchají... Oni sami sebe označují za “progresivní metalisty”, což je odvětví metalu, kde se hodně dbá na virtuozitu, a jejich ikonou jsou Dream Theater. To je vlastně taková jejich “školní kapela”, která z Berklee College vzešla. Nedávno jejich klávesista Jordan Rudess měl u nás koncert s Karlovarským symfonickým orchestrem, který dirigoval právě Eren Basbug. To jsou ty neuvěřitelné náhody.

Objeví se s vámi Eren Basbug a Alex Darson i na pódiu?

Petr Janda: Oni by rádi. Ale bylo by to příliš drahé. Stačí si uvědomit, co by stály jenom jejich letenky. Tahle deska byla i kvůli tomu bezkonkurenčně nejdražší deskou Olympiku. Alex si například s sebou na nahrávání přivezl svůj Fractal (kytarový multiefekt - pozn. aut.), a jen jeho přeprava letadlem stála 1100 dolarů...

Milan Broum: Na jeden koncert by to zkrátka byl docela luxus (smích)

Na kolik skladeb z nového alba na koncertech dojde?

Petr Janda: Určitě jich budeme hrát alespoň pět. Ono se s naším programem moc zásadně hýbat nedá. Lidé by odcházeli nespokojení, kdyby neslyšeli své nejoblíbenější hity. Když jsme nahráli trilogii Souhvězdí, uvažovali jsme tehdy, že bychom složili celý koncert jen z písniček z těch tří desek - ale nakonec jsme si to nedovedli představit. Lidi nechtějí poslouchat jen novinky.

Jiří Valenta: Rolling Stones taky musí vždycky zahrát Satisfaction (smích)

Album má i už celkem osvědčenou sestavu textařů. Podle čeho si je vybíráte?

Petr Janda: Tradicí už je to, že má na každé desce jeden text Vlasta Henych. Je to můj kamarád, a jak je odkojený black metalem, vždycky tam vnese takové zajímavě temné proudy. A deska je tím pestřejší. Taky měl i jasné zadání, ze kterého dost použil. Pavel Chrastina taky jako vždy přinesl slušný text, ale ten měl volnou ruku. Já sám když píšu texty, tak je to vždycky po kouskách, hrozně mi to trvá, a často si říkám, že to snad už ani nedodělám... Je to strašlivý trápení. Zatímco Ondřejovi Fenclovi večer zavolám, a on mi ráno pošle text. A nebo mi napíše: “Jel jsem vlakem, neměl jsem co dělat, tak jsem ti do telefonu napsal text...”

Martin Vajgl: Ondra Fencl je velká výhra. Dneska už textařů moc není, a rozhodně ne takhle plodných. A vždy to má tu rockovou šťávu.

Petr Janda: Je to takový náš Karel Jaromír Erben (smích) “Ztrácela v trávě šat...” Úžasný věci.

V Ještě jednou chtěl bych býti klukem zpíváte klasickou větu “Chtěli jsme dobýt svět”. To chce ve třiceti asi každý. Už vás to opustilo?

Petr Janda: Ten text se vztahuje k roku 1980. A to jsme měli zrovna vydané Prázdniny na Zemi, a hned potom i Ulici, a to bylo celé doslova “nakopnuté”. Oba programy jsme měli i v angličtině, hodně jsme s tím jezdili do Polska, do Ruska, do Rakouska... Měli jsme, jak se říká, našlápnuto. Ale to bylo asi naposledy, kdy jsem si to myslel, že by to mohlo vyjít... (smích) Dneska už ne. (smích)

Proč myslíte, že se to “dobývání” u nás zatím nikomu nedaří? Chybí ta správná náhoda?

Petr Janda: Na náhody moc nevěřím. Prostě to asi neumíme. Možná je to i trochu věc politická, že “nás z Východního bloku” moc mezi sebou nechtějí, a nebo opravdu tu muziku děláme tak blbě, že se ve světě “nechytá”. Šance všech tady po Revoluci, byly obrovské. Byla tu třeba velmi silná metalová scéna. A nic.

Milan Broum: Ale platí to i obráceně. Často sem přijedou velké instrumentální hvězdy - a hrají jen pro pár lidí. Nikoho to nezajímá. Před třiceti lety by všichni stáli dlouhé fronty. Takže spíš věřím v to, že to třeba vyjde někomu v popu. Nějaké hezké mladé zpěvačce.

Martin Vajgl: Ono ne, že by tu nikdo do zahraničí nejezdil. Ale stačí se podívat, jak to pak vypadá - všichni hrají po maličkých klubech nebo rovnou squattech, obvykle jsou rádi když dostanou cesťák, a mnohdy ani nevědí, zda večer budou mít k dispozici alespoň nějaký aparát.

Na albu Trilobit máte poprvé producenta. Jak k tomu došlo?

Petr Janda: Míru už znám dlouho, a mám k němu naprostou důvěru. Tím, že působí na Berklee College, se zná s kdekým, od Quincy Jonese po já nevím koho, a má obrovský přehled. Byli jsme například spolu na koncertu Metalliky, a Lars Ullrich je jeho velký kamarád. Žije v Americe pětadvacet let, ale je původem z Tábora a kdysi u mě ve studiu natáčel s kapelou Brian. Byl jsem u nich na škole asi třikrát, on mě tam vždy provázel, spřátelili jsme se. Byla to jasná volba, a měl jsem i pocit, že na to trochu čeká, že mu to nabídnu. Hrozně si to považoval.

Jak moc jste mu dali volnou ruku do výsledku zasahovat?

Petr Janda: Úplně volnou. Nebo jak vy jste to cítili? (obrací se k ostatním)

Martin Vajgl: Má skvělou schopnost se vcítit do kapely, a dostat se do toho rozměru, který už předtím měla. Nemá potřebu z ní dělat něco jiného, nějak ty písničky předělávat. Netlačí to jinam.

Petr Janda: Zásadní pohled jiný neměl. Olympic znal, v posledních letech jsem mu vždy přivezl novou desku, takže přehled měl, a věděl i jaké jsou naše muzikantské limity. Ale určitě je na albu několik momentů, které by mě - kdybych tu produkci dělal já - vůbec nenapadly. A jsou skvělé. Třeba klavírní dohra v Jsi moje - ta je doslova krásná. Eren je neskutečný klavírista a neustále Mírovi nabízel další nápady. Myslím, že ta spolupráce byla oboustranně přínosná. Dopadlo to skvěle.

Martin Vajgl: Samozřejmě nejdůležitější bude, co tomu řeknou posluchači. Jestli to pro ně bude “starý dobrý Olympic” a nebo naopak něco úplně nového. Na to jsme sami zvědaví.

Turné k albu bude?

Petr Janda: Ani ne. My hrajeme pořád, a jak už jsem říkal, podobu programu obměňujeme jen velmi zvolna.

Milan Broum: Navíc není důvod - zájem je veliký, návštěvnosti jsou úžasné, sledovat ta zaplněná náměstí a sály je moc fajn. Vždycky si říkám, že to skoro až není možné - vždyť už jsme padesátiletá kapela! Ale cítíme se fyzicky dobře, kapela hraje výborně, a máme v publiku záběr od osmiletých dětí po osmdesátileté pamětníky. Od vnuček po dědečky.

Martin Vajgl: Občas je zpočátku znát určitá nedůvěra, nejistota, jestli to ještě bude ono, ale pak se to vždycky zlomí a najednou už se všichni jen spokojeně usmívají. A baví se.

Petr Janda: Jen vždycky pak někdo přijde, že jsme mu nezahráli tu “jeho”. Jenomže jak já říkám: Složil jsem tisíc písniček. Umíme jich asi dvě stě. A zahrát jich můžeme jen pětadvacet...

Jiří Valenta: Ta atmosféra je tak skvělá, že nás to pořád baví. Mně ani nevadí, že už tu Jasnou zprávu hraju třicet let. Užíváme si to!