Lešek Semelka: Měl jsem štěstí na kytaristy

26.11.2017 - 14:57

Rozhovory

Autor: Ivan Rössler

Lešek Semelka hrál na Československých beatových festivalech dvakrát: poprvé v roce 1968 se skupinou Cardinals a podruhé v roce 1971 se skupinou Blue Effect.

V roce 1968 jsem byl z festivalu vyvalenej, protože jsem krátce před tím přišel do Prahy z Litvínova, kde jsem do té doby žil. Takže Cardinals byla vlastně moje první větší štace. Ta kapela už točila nějaké desky a pro mne bylo úžasné, že jsem se do takové kapely dostal. Bylo mi tehdy dvaadvacet let. Do kapely jsem udělal konkurs a bylo to pro mne něco úžasného.

To už jsi hrál na klávesy?

No, klávesy, byly to spíš takové východoněmecké varhany značky Matadors, my jsme tomu říkali buď roj včel, nebo mlíko na plotně. To zdaleka nebyl zvuk hammondů, ale to tak syčelo, no byl to hrozný zvuk, ale bylo to za pár šupů. Ale i to pro mne bylo novum. S Cardinals jsem hrál asi dva roky. V té době mě už oslovil Radim Hladík a tak jsem šel do skupiny Blue Effect.  A s touto skupinou jsem pak vystupoval na 3. československém beat-festivalu opět v Lucerně. Pro mne byl Blue Effect zajímavý i v tom, že jsme začali dělat víc vlastní tvorbu. Hodně kapel hrálo převzaté věci, ale Blue Effect už vydával desky se skladbami Vladimíra Mišíka, Radima Hladíka a já jsem třeba pro LP Nová syntéza už napsal skladbu Směr Jihovýchod.

A už jsi měl lepší klávesy?

Ne, já jsem používal klasický klavír - křídlo. K němu zvukař vkládal snímač. A tím snímačem bral zvuk klavíru do svého aparátu. Na nějaké pořádné klávesy jsem nemohl ani pomyslet, na to nebyly peníze. Klavír byl vždycky místní, takže jsem fungoval po kulturních domech i jako ladič klavírů. Když jsme přijeli, měl jsem vlastní ladící klíč a klavír jsem si prostě naladil. Například ale na Ostravsku měli v kulturních domech nádherné nástroje značky Petrof a na ně se hrálo opravdu krásně. Později jsem měl už vlastní klávesy, ale kdykoliv jsme někam přijeli, tak první, co bylo, že jsem na jevišti objevil klavír a hned jsem si tam zahrál, to bylo jakoby pudově vypěstované, že jsem ani nemohl jinak.

Teď máš vlastní kapelu. Jaký je to rozdíl hrát v kapele a mít kapelu?

No, není to žádný med, zvláště v dnešní době, kdy je naprosto běžné, že všichni muzikanti hrají ve třech nebo ve čtyřech jiných skupinách současně a tím pádem se špatně dávají dohromady termíny. Když nás nějaký pořadatel chce, musíme nejdřív obvolat všechny muzikanty, jestli v daném termínu mají vůbec čas. Ale to je u všech kapel, proto to někdy vypadá, jakoby všechny kapely hrály stejně. Dřív tohle nebylo. Hudebník by členem je jedné kapely. Proto také každá kapela měla svůj specifický zvuk, svůj styl, svou tvář. Dřív se mi to líbilo víc. Pokud jsme nehráli, tak jsme zkoušeli, prakticky denně. Proto jsme byli s Radimem tak dobře sehraní.

S kým se ti spolupracovalo nejlíp?

Je zajímavé, že já, ač hráč na klávesy, jsem měl to štěstí, že jsem vždycky hrál se skvělými kytaristy. Nemohu nejmenovat Radima, se kterým to byla si úplně nejvíc, co jsem mohl po hudební stránce absolvovat. Ale to nebyl jenom Radim, vlastně nějaký čas v kapele Bohemia jsem hrát s Michalem Pavlíčkem, byť mladým chlapcem tenkrát, byli tam další výteční hráči Guma Kulhánek, basista, Honza Kubík, saxofonista. A pak, když už jsem měl svoji kapelu, tak tam byl skvělý kytarista Standa Kubeš. Takže na kytaristy jsem měl vždycky štěstí. A také mě hrozně inspirovali, samozřejmě. Teď má zase skvělého kytaristu Tomáše Vychytila. Ten bigbít na té kytaře vznikl.

Jak se těšíš 17. prosince do Lucerny?

Těším se, nahráli jsme se tam hodně, Lucerna je Mekka příznivců bigbítu, lidi tam vždycky chodili kvůli hudbě. Jsem přesvědčený, že tomu tak bude i nyní.