Československý beat-festival: The Plastic People of the Universe

01.12.2018 - 12:19

Skupina vznikla na sklonku roku 1968, normalizace sice ještě nebyla tuhá (ostatně v prosinci byl ještě v pražské Lucerně 2. Československý beat-festival), ale tuhnutí pokračovalo. O tom, jak dokázala skupina The Plastic People of the Universe téměř celou normalizaci přežívat mi vyprávěl klávesista skupiny Josef Janíček. Ačkoliv měl už od školy zkušenosti s několika dnes už neexistujícími kapelami, první úspěchy slavil až ve skupině The Primitives Group.

„První kapelu jsem měl s Pavlem Peštou, jmenovala se The Swimmers, ale hráli jsme spolu už na základní škole. To pak zaniklo a já jsem si koupil gibsona a hrál jsem Dylana a Donovana. Pavel Pešta mezi tím přešel do Primitives Group, kde hrál s Ivanem Hajnišem. Když Zdeněk Burda, který teď znovu hraje s Ivanem Hajnišem, musel jít na vojnu, tak mne Pavel Pešta mě k Primitivům doporučil. Začínal jsem v Čakovicích, kde jsme hráli nedělní čaje a Fiala (Eugen Fiala byl umělecký vedoucí a manažer skupiny) ocenil, jak rychle jsem se naučil třicet písniček, a to bylo září, možná říjen 1967 a pak přišel prosinec a s ním 1. Československý beat-festival.

Skupina The Plastic People of the Universe se zrodila do nešťastné doby. Vznikla na podzim roku 1968 a dokázala přežívat celých dvacet let.

„Po roce 1968 řada muzikantů postupně někam odjela, já sám jsem měl příslib do Rakouska, ale nakonec jsem nikam nejel. Zůstal jsem v Praze a s Martinem Jirousem jsme vymýšleli kapelu, ale to se nám nepovedlo dát dohromady a tak mě Magor doporučil Plastikům. Zpočátku sice byli proti, ale nakonec jsem tam zakotvil. V té době se o kapelu staral Pavel Kratochvíl, který sehnal aparaturu, bicí a zesilovače, ale později nám to zase Pražské kulturní středisko sebralo. Pak Magor přišel s nápadem, že půjdeme pracovat do lesa někde u Humpolce a na novou aparaturu si vyděláme. Nakonec jsme nevydělali ani na chleba. Potom jsme začali hrát ve Skále, což je vesnička u Humpolce, nedělní čaje a začali za námi jezdit fanoušci. Jejich počet se zvyšoval. Pak jejich počet už začal být nebezpečný a postupně přicházely známé potíže. Nakonec to dopadlo tak, že poslední koncert Plastiků byl v Kerharticích. Bylo to 15. března 1981. Policajti pak dům podpálili. A to jenom proto, že jsme tam měli koncert. Předtím nechali pár baráků z různých důvodů zbourat, takže jsme si nakonec řekli: škoda baráků a přestali jsme vystupovat.“

A co jste dělali potom?

„Po roce 1981 jsme už jen nahrávali. Byl to například deska Hovězí porážka. Naše desky vycházely v zahraničí, a protože nás policajti v roce 1976 zavřeli, měly naše desky díky tomu velkou reklamu. Koncertovat jsme začali až od roku 1988 v kapele Půlnoc. První koncert jsme měli v Junior klubu Na Chmelnici, ale pak jsme hráli i mimo Prahu: Třebíč, Olomouc. Nakonec jsme byli pozvaní do USA, kupodivu to vyšlo, bylo to sice už v roce 1989, ale byl ještě květen. Když Půlnoc skomírala, Mejla založil skupinu Fiction a ve finále to byl Václav Havel, který nás ke dvacátému výročí charty pozval, abychom zahráli ve Španělském sále Pražského hradu. A tím vlastně nastartoval pokračování Plastiků. Jenže do toho přišla rakovina Mejly Hlavsy a pak Mejla zemřel. Na žádost jeho vdovy jsme zahráli na Mejlových nedožitých narozeninách.“

Vy jste se periodicky rozpadávali a dávali dohromady, teď jste se dokonce rozdělili na dvě kapely.

„K dalšímu rozkolu došlo u příležitosti přípravy symfonického provedení koncertu „Co znamená vésti koně“, který jsme uvedli společně s Filharmonií Brno. Jiří Kabeš hrát odmítl a Joe Karafiát nepřijel na zkoušku. Tak jsme hráli bez nich. Nakonec to dopadlo, jak dopadlo.“

Dobrá zpráva nakonec:

17. prosince v pražské Lucerně na koncertu Starci na chmelnici zahraje skupina v sestavě Vratislav Brabenec (saxofon, klarinet, zpěv), Josef Janíček (klávesy, zpěv), Johnny Judl Jr. (baskytara, zpěv), Jaroslav Kvasnička (bicí, zpěv) a David Babka (kytara).

Ivan Rössler