Československý beat-festival - rock and rollová legenda Pavel Sedláček

09.12.2018 - 12:35

Pavel Sedláček už v roce 1958 vyhrál nějakou soutěž jako rock and rollový zpěvák. Už je to, Pavle, šedesát let? Uvědomuješ si to vůbec?

To si tedy uvědomuji, zejména je to znát na mé kostře, se kterou mám problémy, když mne bolí záda. Byl to můj první úspěch, ale měl jsem už předtím amatérskou kapelu, která byla nejspíš bezejmenná, hráli jsme na Pankráci. To už jsme hráli rock and roll, ještě tedy předtím, než jsem se zúčastnil oné lokální soutěže, kde jsem zpíval Rock Around theClock. Pak jsem ještě v roce 1959 vyhrál další soutěž, jmenovala se Hledáme nové talenty, a tam jsem zpíval Jailhouse Rock.Pak jsem rozhodl se, že založím další kapelu. Ta vznikla na sklonku roku 1959 a postupně se vyvinula do poloprofesionálního a posléze až profesionálního tělesa. Dostávali jsme totiž za hraní peníze, i když - pravda - velmi malé.

Pokud vím, tak jsi vynalezl slovo bigbít tím, že ses vyhnul nepopulárnímu rock and rollu, který režim nemusel a založil jsi Studijní skupinu bigbítu.

Já tě opravím, já to slovo nevynalezl. Ale máš pravdu, že jsme vymýšleli, jak obelstít bolševika, protože rock and roll se to nesmělo jmenovat. To bylo velice nebezpečné slovo. V roce 1957 byla velká aféra v Mánesu, kde po jednom tanečním večírku, na kterém se hrál rock and roll, všechny pozavírali. Stejně nebezpečné slovo byla cocacola. To znamenalo, že vyznáváš americký způsob života. No, ale abych přešel k věci: měli jsme jednu písničku, kterou zpívalo víc zpěváků, ale já ji měl od Dona Langa. Byla to skladbaThe Big Beat.

No, a beat je vlastně označení pro výrazný rytmický základ moderní hudby a big je velký. Nám se to zalíbilo, a protože v té době Smetáčkovci měli Studijní skupinu tradičního jazzu, rozhodli jsme se pro název Studijní skupina big beatu. Jelikož bolševik nevěděl, o co jde, tak nám to prošlo. Do roka pak bylo v Praze asi sto bigbítových kapel.

Dobrá, takže jsi to slovo neobjevil, ale použil jsi ho, ono se počeštilo a v počeštěné podobě označilo celý ten styl hudby. Pokud vím, tak jinde ve světě se ten žánr jako bigbít neoznačuje.

Není to tak úplně pravda, protože mnohem později, až v devadesátých letech se kuriózně začalo slovo Big Beat používat v Americe pro označení žánru; pro hudbu, kterou reprezentovaly kapely jako Prodigy nebo Chemical Brothers.

V roce 1962 přišel Pavel Sedláček do Semaforu, tedy rok před Karlem Gottem. Oba pak vystupovali ve hře Zuzana není pro nikoho doma a tehdy měl Pavel Sedláček větší úspěch než on. Ale pojďme k beatovým festivalům. Ten první byl v roce 1967, jak jsi ho vnímal?

Já jsem v té době byl tak trochu nechtěný. Měl jsem za sebou vězení kvůli aféře s dovozem auta, což je známá věc. Když jsem se z toho vězení vrátil, nesměl jsem být v televizi, nesměl jsem být v rozhlase, nesměl jsem natáčet desky, ale nechali mě zpívat. Ale většinou se mě báli někam pozvat. Až tak v roce 1968 se to trochu uvolnilo. V roce 1970 - 1972 jsem jezdil do Alp zpívat s kapelou, abychom si vydělali na aparaturu, jenže pak přituhlo, sebrali mi pas a už jsem zase nikam nesměl.

Dnes Pavel Sedláček zpívá za doprovodu skupiny Cadillac. Hudební publicista Jiří Černý o nich v časopise Rock&Pop napsal: „Pro svoji neopakovatelnou atmosféru, která podmanivým rytmem a neuvěřitelným elánem rozproudí krev každého návštěvníka jejich vystoupení, bez rozdílu věku. Tito padesátníci a šedesátníci (dnes vlastně sedmdesátníci) dokáží odevzdat profesionální výkon na špičkové úrovni.“

Tak aspoň víte, co vás na Koncertu legend 16. 12. v pražské Lucerně čeká.

Ivan Rössler