Tom Jegr & Gang, Lidopop, Metalinda, AC/DX, Dextreat - Brno-Bohunice

Hranatý kruh. Modré víno. Ukradená Věstonická Venuše. Sexuoložka, co nikdy neměla orgasmus. Inteligentní Miloš. Hmatatelný Bůh. A Metalinda v Brně!

Neuvěřitelné se stává skutkem, Metalinda skutečně zahrála v Brně. Po letech, po letech, po letech, po staletích, po stoletých letech. Po mých metalových letech. Naposled jsem ji viděl někdy v roce 2001 na fesťáku v Kuřimi, zatímco můj redakční kolega Medyed měl víc štěstí, neboť jeho report z Jamného u Jihlavy jste si mohli přečíst v roce 2013.

Jsem nabitej jako čtvery baterky a přiopilej jak čtyři veverky, je skoro půlnoc, jedu domů nějakým nespecifikovaným brněnským rozjezdem, ségra mi musí cvaknout lístek, panč já už se tam prostě netrefím, ale je mi fajn. V kapse mám Biológiu, unikátní CD + DVD slovenské Metalindy, který se tady v obchodech Český republiky absolutně nesežene, a v hlavě zážitků, že tolik vlaků neměl v hlavě kdysi ani Katapult.

Tenhle bohunickej supervlak dokonale rozjel brněnskééé hard-covník TOMÁŠ JÉGR se svým GANGEM symptomatickým Králem bláznů. No „poskákali“ si s druhým kytarákem Přemkem Dofkem skoro jak ty veverky, Šťourali se věru vydatně, basák Hynek Maňák se chvílemi chechtal, jako kdyby si něco šlehl (asi jej šlehla struna basová), a bicman Radim Grünwald se tvářil „transcendentálně“ jako vždycky. - Ne, prosím, tyto moje výrazy berte s rezervou, vždyť víte, že já tyhle svoje kluky miluju a nedám na ně dopustit. No a že nejsou tak hezcí jako já? Můžou za to? ;-)))

Tom Jegr mne naučil mít rád blues, a to není málo. Fantasy instrumentální výkony, geniální grimasy, úchvatné frontmanovy poskoky a přískoky po stejdži, Zabouchlas mi před nosem a taky Kamenka, jejíž placku míváme na džisce. Něco málo z CD Souznění, geniální Řehořovy Prošvihlý lhůty jak z 2015, tak hlavně z debutovky Charlie The Bomber Jenom půl, publikem vyřvanej přídavek, jímž se stal Nedopsaný dopis. Jó, jeTo(m) nebezpečný! ;-) Vynikající výkon a skvělý rozjezd pro celej malej fesťák.

LIDOPOP je brněnská brigáda, která i v únoru zahraje třicet koncertů. Nevím, myslím, že by se měli jmenovat spíš Lidorock, panč do popu mají krapet daleko, stejně jako do metalu. Marťas Kudlička je dost „profláknutej“ jak redaktor, tak i muzikant, nicméně lidovej je dost, takže tohle je v pohodě. ;-)

LDP (Léčebna dlouhodobě populárních?) jsou obdivuhodní za svoji energii a svěžest, jež se při každém jejich hraní rozlévá pod stejdž do publika, jsou jak kráter, který chrlí horké magma měnící se v lávu, jsou jako zemětřesení, v tomto případě ovšem zemětřesení, které nepřináší zkázu, ale radost.  Takové milé, něžné moravské zemětřesení. Né jak v Itálii, chraň Bůh!

Šikovná kapela, tenhleten Lidopop, proslavenej hymnou brněnských lásek, Zbrojovky i Komety. V prodejně FT Records na brněnském Kapucínském náměstí mně jejich CD  doporučoval kdysi i sám pan majitel doktor Kopřiva, a já si vzpomněl, že jeden report z Lidopopu už mám – můžete si jej přečíst na našem webu, je z roku 2009.

Na posteli pro milenku mi leží obrovský, ale vskutku obrovský (he he, doufám, že nějakou tu milenku teda nalákám ;-) plakát mé teenagerovské lásky, lásky z mých patnácti let, slovenské lásky METALINDY (logo správně psáno se zvětšeným L, stejně jako M).  

Metalindě jsem dal v sobotu přednost před akčním fesťákem v Moravským Krumlově (hrál tam nějakej Helloween, Kern a tak), a jak se ukázalo, nebyl jsem sám. Hledám ten nádhernej zemědělskej areálek, najednou vedle mne kořeň a začnem se v chůzi bavit: taky měl krumlovské dilema.

Chcete slyšet Moj príbeh? Na Metalindě, zejména na její první stejnojmenné desce, jsem vyrostl. Je to už uvěřitelných 25 let, čtvrstoletí a tak všelijak. Dodnes mi v uších zní moje první, úplně první drážky toho vinylu, Šance a „krátkeho flirtu s marihuanou“. A ještě předtím ten pověstný „džínový svět“, džínová kapsa a geniální opusácký singl Kovový král’ a Jágo.

Velké šíré rodné Lány, jak jste krásny na vše strany a jak by řekl Josef Václav Sládek - sládky já mám rád! – hrá a spieva skupina Metalinda. Přesně tohle stojí na onom singlu a přesně tohle stálo za to v Lánech.  

Víte, co to je podat si ruku s nestorem slovenskýho bigbítu, s usměvavým Peterem Sámelem (což je ikona podobná tublovskému Maťovi Ďurindovi), jediným, kterej v Metalindě vydržel po celou dobu z tý původní metalový sestavy...?!?  Je to pocit, kterej se sice dá popsat, ale dost těžko. Hercna mi rumplovala jak kdybych měl horečky čtyřicítky a tep jak když duní Kovový král’.

„Získal si nás / získa si vás / ten kovový král’ / heavy metal.“  Metalinda to v Brně rozpálila ničím jiným než singlovou peckou z roku 1989 a já myslel, že se poseru radostí. Dost dobře si pamatuju tu „estrádu“, když jsme šli s rodinou někdy v roce 1990, těsně po revoluci, výletem na rozhlednu Babí lom, a já tenhle refrén naučil svýho sedmiletýho synovce, kterej to pak zpíval pořád a všude a dokonce snad i ve škole, za což pak dostal docela pěknou metalovou poznámku, ha ha.  „Tam, tam na krížnych cestách snov / žiari kov, láva prúdi v žilách rockerov.“

Jo jo, rockerov, ne metalistov, aneb jakýsi symbol pozdějšího ústupu Metalindy z metalových pozic do oněch „pouze“ rockových, jenomže holka tahle naše milovaná hity skládat nezapomněla. Nejsem si sice zcela jistý, zda by slogan Víno, pizza, makaróny byl dost vhodnou reklamou na místní stánky s pivem a klobáskami, ale všichni přítomní vypadali móc spokojeně, včetně „rollingstonovské“ Angie, a nějakej marketing fakt neřešili. A hlavně ať v rocku žije domovský jazyk, v daném případě slovenština, poněvadž jak známo English is how know!  

Leč zpátky k mému milovanému metalu.  Aňa Geislerová sice přítomna nebyla (aspoň jsem ji nikde schovanou v těch rajčatech neviděl), leč Zal’úbená žaba, slavná klipová triangelovská úvodka z dvojky Za všetky prachy, áno. „Ráno schránku mám / plnú navoňaných listov“. Tož povedám AŇO, AŇO. A tak som čuchal vôňu týhlenctý mladičký žabičky a řval „Čau, zalúbená žaba, si ešte príliš mladá, viem, že je ti to lúto, ver, že mne tiež.“

A abyste si nemysleli, že jen tak kecám, tak musím podotknout, že se mi zželelo jedný maličkatý holčičky - tedy podstatně mladší než Aňa - která tak krásně koukala skrz to ochranný zábradlí nahoru na pódium, až jí muselo šeredně bolet za krkem,  že jsem ji několikrát majestátně vyzvedl nad hlavu, až mne pak druhý den šeredně bolelo v ramenou. Ale nelituju, holčička byla boží (viz naše galerka), až jsem na chvíli zapochyboval nad myšlenkou, jestli nechci mít dítě. No takovýhle roztomilý s nějakou roztomilou ženou třeba někdy v příštím životě jo.

Vůbec se nedivím těm školním inspektorům, že toho Jana Ámose vyhodili, řekl kdysi s nadsázkou jeden můj veselý kamarád, dnes věhlasný brněnský advokát - naučit žáky za celej rok jenom čtyři anglický slovíčka, to je fakt na komisi: „Slobodný je free / a obloha sky / mier sa povie peace / a láska love.“

Jedna z nejgeniálnějších metalových variací na lásku je tady, bohunickou realitou hřmí genialita hudby Metalindy i slov Pavola Jursy, třepetám se v místním větru jako pápěří a lituju, že mám košili a bílé kraťasy a ne tričko a džíny. Nicméně moje sestra je učitelka a tričko má.

Jak už jsem psal, vyrostl jsem především na debutu Metalindy, ostatní desky jsem si dostudovával až později, s odstupem od jejich vydání. A jednou jsme takhle s mými nejlepšími kamarády seděli nad ránem v našem oblíbeném brněnském nonstopu VAT 69, rvali to do jukeboxu co snesl, když k nám najednou přisedl sympatickej kořeň a zeptal se, jestli bychom mu tam nedali jeho nejoblíbenější. Ptám se kterou. Sympatickej drobounkej klučina chtěl Slnko nevychádzaj.

Narval jsem dvacetikačku do tý úzký sexuální škvírky, navolil 4 svoje a pátou? „Slnko stoj, slnko neber mi ju, chcem byť s ňou, s mojou láskou nezvestnou (Metalindou ;-), nech sa táto noc nekončí“... Mimořádně inteligentní seance na téma vycházení slunce a subjektivního vztahu k této skutečnosti.

Ehm, klučina pak říkal „Děkuju, děkuju moc“, a já mu dneska děkuju taky, poněvadž díky němu jsem si uvědomil nádheru tohoto šlágru. A taky „Děkuju Metalindo, děkuju moc“. Áno, dlouho jsi byla v Brně nezvěstná, ale velké šíré rodné Lány si tě užily jaxe patří.  

„Ani z čítaniek blýskavý meč / proti zlu nezmôžu nič. Čierne rúcho si láska oblieč / maj silu, nepláč, len krič.“ Světová, shakespearovsky laděná etuda o věčném zlu v nás, vyřvaná na samotný závěr jako přídavek. Famózní nápad s vířivým virblem do refrénu, uf (singlová verze je podle mne o fous lepší). Tancoval jsem jako blázen, byl o dvacet pět let mladší a o pár rytmů tvrdší. A nejenom já jsem tancoval, v hlavě a duši mi tancovaly myšlenky typu „Metalinda sa narodila skôr ako Svet.“

Byl to ten slavný den kdy k nám byl zaveden elektrický proud. Střídavý, střídavý, silný elektrický proud. AC/DC. Vlastně AC/DX. Slušná zásuvka, slušný dráty. Já už byl sice trochu nadrátovanej, ale ne tolik, abych si nic nepamatoval.

Jestliže bannery hlásaly, že je to dobře dotaženej německej revival, tak absolutně nelhaly. Tyhlety tři parádní australský akordy začaly rejdit bohunickým zahradnictvím jak zástup hladovejch krtků a holčičky jenom zíraly. Sí sí, aj sí Ejsíííííídýýýýýýsííííííí!!!

Jasně, odpůrce může říkat, je to jednoduchá muzika, což faktem jest. Jenomže o to více nutno ocenit ono skladatelské mistrovství, kdy na základech tří akordů dobudete celý svět. Existují onanisti, jejichž počet akordů či tónů nemáte šanci spočítat, a nejsou ani v první světové dvacítce. AC/DC ano.

Osobně se přiznám, že tohle není moje srdcovka, ale jako legendu je totálně uznávám. A nutno podotknout, že Němci fakt uměli. Hudba, křepčení, kostýmy, pódiová šou, barvy, světla, to všechno hrálo na jedničku. A schválně si všimněte, kde má na fotce 5876 „Angus Young“ ruku, he he.

Trochu se možná čekalo, že z blízké Velké ceny dorazí na Němčoury nějakých pár střízlivých ;-))))))))))))))))) motorkářů, leč tento předpoklad se bohužel ukázal lichým. Já neviděl nikoho, moje sestra Míša jednoho. Ale jestli byl střízlivej, nevíme nikdo. ;-)

Jóóó, aj bez trumpety jsme si dali do trumpety. Ono taky když vybuchuje trinitrotoluen (T.N.T.) anebo když se řítíte po dálnici do pekla (Highway To Hell), ani to vlastně jinak nejde. Řítili jsme se po asfaltce k autobusové zastávce a potom s autobusem po asfaltové silnici k nádražní zastávce a nebylo pivo, to bylo peklo.  

Závěrem se omlouvám skupině DEXTREAT, kterou jsem už účastnicky nezvládl a tudíž nebude předmětem tohoto reportu. Někdy příště. Jsem už starší pán a přeci jen, osm hodin strávených na tomhle fesťáku mi úplně stačilo.

Osm nádherných hodin.  

Jo. V sobotu v nás byla (a poriadne bila!) nálož s krásnou muzikou. Jsem nabitej tak, že mám pocit, že mne to roztrhne.

Chtěl bych vrátit Včera Navždy.

Text + foto Zal’úbený žabák Dědek (Metal-Line)