50 let v šoubyznysu - Zdeněk Marat

07.03.2016 - 08:05

Nedávno (15. 2.) slavil pětaosmdesáté narozeniny a necelý týden na to - bohužel - zemřel. Chystal jsem se mu pogratulovat, ostatně dlouho jsme se neviděli, ale než se mi podařilo sehnat kontakt, bylo pozdě.

Museli jsme se poprvé potkat nejspíš právě před padesáti lety. Jako tiskový tajemník Bratislavské lýry (1966) jsem oslovil všechny zúčastněné autory, kteří šli do domácí soutěže se svými písněmi. V prvním ročníku Zdeněk Marat neuspěl. Jeho a Borovcova píseň Dívčí pláč s Jaromírem Mayerem byla sice příjemná, ale na medaili nedosáhla. O rok později se situace opakovala. Stříbrný vítr opět se Zdeňkem Borovcem brilantně zazpívaný Yvettou Simonovou se sice stal šlágrem, ale opět cenu nedostal. Až další rok získala dvojice Marat-Borovec stříbrnou lyru za píseň To se nikdo nedoví s Helenou Vondráčkovou a Waldemarem Matuškou. Další ročníky jsem už nesledoval. Po dvou letech existence festivalu se Slováci rozhodli, že ho budou pořádat bez českého týmu a tak jsme založili Děčínskou kotvu a já tiskově tajemničil na severu Čech. Zdeněk Marat byl ale úspěšný i v roce 1973, kdy získal zlato jak v domácí, tak i zahraniční soutěži festivalu. Známější jsou ale jeho další písně: Pyšný tulipán, Ztratila Lucinka bačkorku, Tam kde šumí proud, Přejdi Jordán a desítky a desítky dalších. Napsal hudbu k filmům, divadelním hrám i televizním inscenacím.

Psal jsem v šedesátých letech seriál článků na téma dětství slavných osobností. Ve výčtu osobností, které mi o svém dětství vyprávěli, nechyběl ani Zdeněk Marat. Kousek si vyprávění je zde:

Já jsem Žižkovák, čímž je řečeno vše. Žižkov třicátých let měl kouzlo ve svých dvorcích, pláckách a uličkách. Měli jsme okna do parku, ve kterém stála socha Karla Havlíčka Borovského. Viděl jsem až na vrch Vítkov a z půdy bylo vidět zase na druhou stranu na vrch sv. Kříže. Byl naším vyhledávaným rejdištěm, neboť byl opuštěný. Na „Křížku“ se také odehrávaly památné bitvy mezi Žižkováky a Vinohraďáky. Party vznikaly obvykle na škole a příslušníci jedné party měli vždycky dost důvodů k pranici s příslušníky party druhé. Měl jsem od dědy truhláře nádherný dřevěný meč natřený havraním stříbrem na kamna. Na ten meč jsem byl velmi pyšný.

Zdeněk Marat nebyl jen výtečným skladatelem, ale i významným aranžérem a dirigentem. Jednou jsem si s ním na téma aranžování povídal. Řekl mi: Aranžování souvisí s mou činností skladatelskou. Řadu vlastních písní si aranžuji sám, navíc aranžuji běžně pro naše přední orchestry. Stává se mi, že při aranžérské práci dostávám i nápady skladatelské. Tím nechci říct, že by ty nápady vycházely z cizích skladeb, ale jelikož aranžování je víceméně nezávislá tvůrčí práce, kdy je třeba vytvořit vlastní protimelodie apod., člověka při té práci napadne zajímavá melodie.

Ve svém archívu jsem našel i článek, který vznikl po jeho návratu z půlročního angažmá v Kolumbii. Český orchestr sestavený z hráčů zvučných jmen tam hrál v hlavním městě Kolumbie Bogotě v hotelu Cardenal. Psal se rok 1969. A protože je to méně známá epizoda ze života Zdeňka Marata, dávám ji k lepšímu. A jak to vlastně vzniklo? Dejme slovo Zdeňkovi Maratovi:

Loni (1968) na konci léta za mnou přišli dva hudebníci, že dostali nabídku do Kolumbie, jestli nechci jet s nimi. To mě samozřejmě zajímalo, i když jsem jako aktivní hudebník nikdy nehrál. Obvykle jsem jenom postával před orchestrem a mával rukama (alespoň tak se někomu dirigování jeví). Takže to pro mne byla příjemná změna a samozřejmě jsem to vzal. Repertoár jsme si připravili velice pestrý, neboť jsme vůbec neměli představu, co nás tam vlastně čeká. Je zajímavé, že se postupem času vytvořilo v hotelu stálé návštěvnictvo. A samozřejmě zabíraly hlavně lidovky. Také jsme dělali asi čtyřikrát pro televizi. Ovšem systém jejich spolupráce je trochu divočejší než u nás. Ráno třeba zavolali, jestli můžeme večer vystupovat. Přišli jsme ve stanovenou hodinu a čekali. Nic se nedělo. Chtěli jsme alespoň zkoušet, abychom věděli, jak to bude při vysílání vypadat. Mávli rukou, že to není potřeba. Teprve dvacet minut před začátkem vysílání se na scéně objevili technici, vytvořili jakousi dekoraci, teprve teď přitáhli odněkud piano a my bez jakékoliv zkoušky vysílali.

V sedmdesátých letech mi Zdeněk dal k otextování jednu svou skladbu. Byla určena pro Milušku Voborníkovo. Znal jsem se s ní ze Semaforu, kam se na základě konkursu dostala ve svých osmnácti letech. Pro ni a Naďu Urbánkovou jsem tehdy otextoval písničku Někdo se k nám dívá (Besídka v rašeliništi). Na Maratovu hudbu jsem pak napsal text Ráda mám ráno probuzené. Ačkoliv je písnička více než čtyřicet let stará, hraje se dodnes.

Na závěr bych se rád ještě jednou vrátil do Zdeňkova dětství a k jeho vyprávění o něm:

Na prázdniny jsem jezdil do Práchňan u Čachtic. Tam bylo pro kluky to pravé eldorádo. Jezdili jsme na čtyřkoláku a rejdovali jsme ho nohama (tedy jeho oj). Jezdilo se většinou na cestě za stodolou. Můj druhý děda měl v Práchňanech hospodu a tam jsem se vlastně prvně setkal s hudebníky a vůbec s „živou“ hudbou. Jednou - na to se sice nepamatuji, ale vyprávěla mi to později maminka - zpívali vesničané v lokále obzvlášť hlasitě a já si troufl: vešel jsem a okřikl je, aby byli potichu. Ticho ovšem miluji dodnes.

Bohužel, to ticho je už pro Zdeňka Marata tichem věčným.

Ivan Rössler