50 let v šoubyznysu - Vladimír Mišík

04.07.2016 - 20:23

Vladimír Mišík mne zaujal někdy v roce 1977 písničkami Obelisk, Stříhali dohola malého chlapečka, Proč ta růže uvadá, Jednohubky atd. Nevím, jestli to bylo naše první setkání, ale vím určitě, že jsme si tehdy ještě vykali, ostatně rozhovor, který jsem s Vladimírem Mišíkem dělal pro Gramorevui, to dokazuje. Vím jen, že těch setkání byla pak řada - zejména na rozhlasových vlnách, kdy jsme Vladimíra Mišíka zvali co nejčastěji na nejrůznější projekty Mikrofóra. Jen jednou se nám to nepovedlo, a sice v roce 1983, kdy jsme organizovali Rockový maratón v pražské Lucerně. V té době totiž byl Mišík v Praze persona non grata a odpovědní činitelé neustoupili ani rozhlasu. Pozoruhodné bylo, že šlo o zákaz lokální, neboť z rozhlasu jeho písničky zaznít mohly. Koncertovat však nemohl. Byla to dělba moci a rafinovaná soustava mlýnských kamenů, která lidi mlela a mlela. Nevím, co později létalo hlavou poslanci Vladimíru Mišíkovi, kterého jsme potkávali v nezvyklém obleku a kravatě, když vysedával v Českém parlamentu a hlasoval pro a proti. Vím zase jen to, že jsem Mišíka už dlouho v obleku nepotkal.

Ale vraťme se do roku 1977, neboť z tohoto roku je rozhovor, z něhož bych rád pár otázek a odpovědí i po letech zaznamenal.

"Šlo mi vždycky o to dělat dobrou muziku," začal Vladimír Mišík. "Zpočátku se to nedařilo, zvlášť když jsme se chtěli dostat na úroveň anglosaských kapel. Toto období by se dalo charakterizovat jako období plné škobrtání, chyb, dalších a dalších začátků a náprav. Někdy jsme se nestrefili, kapela se rozpadla. Pak se založila další a začalo se opět znovu. Šlo o to najít ten správný styl. Určitým náznakem toho, co jsme chtěli dělat, bylo "Kuře v hodinkách", to už byla zajímavá rocková muzika nepoplatná vzorům. S rockovou muzikou byl spjat jeden závažný moment, a sice že v ní nebylo rozumět textům. Stále víc a víc jsem si uvědomoval, že textům být rozumět musí. Na deskách se nám to dařilo, mnohem horší to však bylo na koncertech, protože jsme neměli nikdy k dispozici tak dokonalou aparaturu, která by náš požadavek mohla splnit. Po rozpadu Flamenga jsem to chvíli bezúspěšně zkoušel s jinými kapelami a nakonec jsem se s Vladimírem Mertou toulal po klubech s písničkami postavenými na textech jako určité formě vyprávění. Říkali jsme tomu čunderground."

Co považujete v umění i v životě za nejdůležitější?

"Nejdůležitější je nelhat, a tím současně myslím i nevytvářet umělé iluze. To znamená, že vše, co člověk dělá, by mělo být pravdivé a hmatatelné. Nemám rád nepřirozenou spekulaci."

Každý člověk touží v životě udělat něco velkého. Co vy?

"Tyto pocity má člověk v útlém mládí. Časem se stává mnohem skromnější. Věci nemusí být velké, ale měly by být dobré. Ostatně řada drobných dobrých činů dává dohromady jeden velký, jsou-li dobře sečteny v jednom lidském životě. Prožít dobrý, poctivý život je dostatečně velké, nemyslíte?"

Jaký mají - podle vás - písničky smysl?

"Písničky například semaforské éry anebo ještě dřív éry Osvobozeného divadla nežily jen na deskách, ale dostaly se i do otrhaných zpěvníčků mladých lidí a dodneška žijí nejen v nesčetných opisech, ale zpívají se u táboráku, v parcích na lavičce atd. Smysl písničky tedy je, aby ji posluchač nejen slyšel, ale také zpíval."

S písničkami je to asi jako se ženami. Krása žen nás může oslepit, zvětší-li se filmovým plátnem či barevným reklamním plakátem, ovšem tato díky retuši dokonalá krása bývá vždycky trochu laciná. Anebo nás může upoutat svou hloubkou a opravdovostí tak, že se zamilujeme. Tím vzniká vztah, jenž nás obohacuje. Setkáme-li se s písní, která v nás vzbudí chuť si zazpívat, jsme bohatší právě o tu aktivitu, kterou do písně vkládáme.

Ivan Rössler

Foto: Alexander Janovský