50 let v šoubyznysu - Strejda Vlach

04.04.2016 - 06:00

Karel Vlach byl bezesporu legendou populární hudby. Byl vlastně následníkem R. A. Dvorského. Tam, kde první legenda skončila (na prahu swingu), tam druhá legenda Karel Vlach měla své počátky. Potkal jsem se s ním mnohokrát a vždycky horlivě hájil původní českou písničku. Rozhovorům pro noviny se vždycky vyhnul, ale jednou mi neunikl.

Bylo to na podzim roku 1971, krátce před jeho narozeninami. Karel Vlach se narodil 8. 10. 1911 a šedesátiny byly rozhodně důvodem k rozhovoru. Jenže Karel Vlach nikdy neměl čas. "Já jsem celý den v Mělníku, točíme Televarieté," nedával mi ani trochu naděje a navíc přišla i výčitka: "proč si vždycky vzpomenete na poslední chvíli?" Nakonec se nechal uprosit a řekl mi, ať jedu s kapelou autobusem, že se snad nějaká chvilka najde.

Nakonec se chvilka nenašla a Karel Vlach to vyřešil tak, že mne vzal zpátky autem do Prahy a povídali jsme si cestou. Musím říct, že Karel Vlach jel poměrně rychle, což pochopitelně nedávalo naději na nějaký dlouhý rozhovor. Vysoké tempo jízdy i práce mne přivedly k otázce: "Uděláte si alespoň na své narozeniny volno?"

O odpovědi jsem měl představu předem a nezklamal jsem se.

"O svých narozeninách mám zrovna představení v divadle. Asi mne neuvolní. Ale já si na oslavy stejně moc nepotrpím. Nemám rád slávu. Sláva! Hurá! Už jsme tu. Nemám to rád. Vidíte, shodou okolností začínají v den mých narozenin vysílat v rádiu nový program. Bude se jmenovat Dobrý večer s Karlem Vlachem. Takže ten den budeme hrát na všech frontách."

"Každý má od dětství nějaké nesplněné touhy. Co byste si přál, aby se vám k narozeninám splnilo?"

"Já jsem si jako malý kluk přál mít laternu magiku, ale tu jsem nikdy neměl. Táta na to neměl peníze. Ale byl jsem vždycky fanda na rádia a později na gramofony. Nejdřív jsem měl krystalku a v té době jsem usínal se sluchátkem v uchu. A dodnes za tyhle věci utrácím peníze. Jenže technika jde dopředu tak rychle, že to už vůbec nestačím sledovat. A pak jsem také fanda na velkou kapelu. Dodnes věřím, že velká kapela má existovat a přál bych si, aby pro činnost velkých kapel byly lepší podmínky"

"Kterou ze svých zkušeností považujete za nejcennější?"

"Já měl kliku na nadané a tvořivé lidi. Hlavně kolem divadla byla spousta chytrých, vzdělaných a moudrých. A mezi nimi jsem získával rozhled a to je velmi cenná zkušenost. No jo, teď si uvědomuji, že od roku 1947 jsme byli s kapelou s malými přestávkami pořád v divadle."

To už jsme se blížili ku Praze. Pak Karel Vlach zničehožnic řekl:

"Mám rád mladé lidi. Cítím se mezi nimi dobře a neuvědomuji si nějaký rozdíl v letech. Já jsem pořád mezi lidmi a nemám čas přemítat o tom, že mi je šedesát. A když mi to někdo připomene, tak mě naštve. Já na to nemám čas a proto mě to ani nepřijde. Nešlo by to nějak v tichu přejít? Zamlčet?"

Když jsme o čtyřicet let později připravovali koncert ke stému výročí Karla Vlacha, byl jsem současným dirigentem orchestru Karla Vlacha Daliborem Kaprasem požádán o scénář. Prožil jsem si s ním martyrium, kdy Česká televize o pořadu nejprve nechtěla ani slyšet, posléze pořad jenom natočila a nijak zvlášť na jeho uspořádání nepřispěla. Měl jsem Karla Vlacha rád pro jeho neutuchající optimismus a tak jsem kývl, že za velmi symbolický honorář scénář napíšu. Koncert byl nabit hvězdami. Byla tam Yvetta Simonová, která s Vlachem vystupovala od roku 1958, Josef Zíma zazpíval Suchého Blues pro tebe ze stejného roku a pak dal k lepšímu historku, kterou - s jeho dovolením - uvedu:

„Bylo to v Těžké Barboře, kde jsem hrál učitele. A měl jsem zpívat písničku před forbínou jenom s orchestrem. Forbína byla nasvícená, já tam stál a orchestr nikde. Jenom jsem z portálu slyšel, jak inspicient zoufale volá kapelu, která hrála nahoře v ladírně karty. Pak to začalo hučet na železných schodech, které vedly do „podpalubí“, kde hrála kapela. První tam vlétl flétnista, který začal okamžitě hrát, pak Karel Vlach, který začal toho jediného hráče dirigovat a postupně během předehry to stihli i ostatní hráči, takže já už zpíval za doprovodu celého orchestru. Něco podobného se pak v Karlíně s nimi stalo i Werichovi s Horníčkem.

Pak si také pamatuji, že Jan Werich každý rok vyvezl svůj soubor, který miloval, do Nízkých Tater na týdenní dovolenou. My všichni vyrazili samozřejmě v lyžařském oblečení, jen Karel Vlach tam vyrazil v obleku, polobotkách, kloboučku a zimníčku. Pak tam v tomto oblečení uvízl na lanovce a málem tam umrzl. Naštěstí ho včas dostali dolů.“

Nechyběla ani Pavlína Filipovská, legendární Richard Adam, Eva Pilarová. Ta měla Vlacha v takové úctě, že se mu neodvažovala říkat strejdo, ačkoliv spojení strejda Vlach bylo velmi vžité. I ona ale na Karla Vlacha ráda zavzpomínala:

„Karel Vlach sebou vozil na zájezdy takový malý kufříček, ve kterém měl všelijaké laskominky, které pak rozdával, aby udržel kapelu v dobré náladě. Ale o tom by asi vyprávěl skoro každý, protože ten kufříček byl opravdu legendární. Já si pamatuji ještě na to, že Karel Vlach si potrpěl na dobré oblečení a elegantní kravaty. Často se mu ale stávalo, že si kravatu namočil třeba do polévky. Naštěstí měl vždycky náhradní. Jednou, když si zase kravatu namočil do polévky, jsme ho na to upozornili a on se na sebe tak rozzuřil, že praštil pěstí do stolu a ta polévka se mu při tom nárazu vylila do klína.“

Dalším hostem koncertu byla Petra Janů, dále pak Jitka Zelenková, Milan Drobný, Karel Štědrý. Ten o Vlachovi řekl: „Já jsem Orchestr Karla Vlacha uváděl asi patnáct let. A když jsem se ženil podruhé, byl mi Karel Vlach na svatbě za svědka. Když jsem se pak rozvedl a ženil se potřetí, požádal jsem opět Vlacha, aby mi svědčil. On se na mě kouknul a jadrně odvětil: Kouknou, Karle, do prdele, to nedokážou bejt chvíli sám?“

Byla tam řada dalších hostů, snad Česká televize ten koncert někdy dá k lepšímu. Jen bych na závěr rád ocitoval slova jiného slavného dirigenta, Libora Peška, který o orchestru Karla Vlacha (mimochodem existuje nepřetržitě od roku 1939) řekl: V dobách, kdy byl bigband králem, byl jeho orchestr u nás nedostižný.

Ivan Rössler

foto: Alexander Janovský a archív