50 let v šoubyznysu – Petr Spálený

27.06.2016 - 10:16

Bydleli jsme pár metrů od sebe. Já ve Veletržní ulici a on na Heřmanově náměstí. Pro mimopražské: je to v Praze 7, kousek od Štrosmajráku, kam jsme chodili do školy. Poznali jsme se ale poměrně pozdě. V té době bylo terno mít v nějakém časopise seriál, něco podobného jako provozuji tady na muzimaxu, kdy týden co týden vydávám jeden článek za druhým. A tak mne jednoho dne napadl seriál podle aforismu PŘÁTELÉ JSOU PŘÍBUZNÍ, KTERÉ SI VYBÍRÁME SÁMI. Aforismus v titulku je od moudrého muže, odpusťte, že nevím, jak se jmenoval. Některé myšlenky jsou silnější než jména. Tesány do žuly mohou přežít mozek, jenž je vymyslel. Každý člověk má nějaké přátele a skutečně k nim cítí příbuzenský vztah, který je často silnější než příbuzenství pokrevní. Z této myšlenky jsem před mnoha lety vycházel (líbí se mi dodnes natolik, že jsem takto pojmenoval i celou knížku) a jednomu časopisu nabídl seriál dialogů, ve kterých by o svém přátelství hovořili zajímaví lidé. Už ani nevím, z jakého důvodu tato skvostná myšlenka, kterou mi - doufám - nikdo z kolegů nezcizí (a tímto proklamuji svůj copyright), tehdy onen časopis nezaujala. Zůstal rukopis prvního článku v šuplíku, v dalších nepokračováno. Psáno v době, kdy jsem se poměrně často potkával s bratry Spálenými, Petr byl tehdy slavný díky písní Plakalo bejby a dalším a tak jsem mu nabídl, aby si vybral, s kým se chce v článku setkat. Petr si vybral paní Jiřinu Jiráskovou. Rozhovory se vedly v bytě Petra Spáleného na Heřmanově náměstí v Praze 7 (tedy okna vedla na náměstí, vchod do domu byl z ulice, která na toto náměstí vedla a která se jmenuje jinak, abych byl - milí puntičkáři - přesný). Paní Jirásková dostala kafe a květiny a Petr začal. A já jen doufám, že slova, která byla vyslovena před lety, platí dodnes. Tedy bylo by krásné, kdyby tomu tak bylo!

PETR SPÁLENÝ: Osmělil jsem se pozvat paní Jiráskovou, protože je vzácná žena. A mimo to ji obdivuji v její profesi. Jsem velmi rád, že moje pozvání bylo přijato.

JIŘINA JIRÁSKOVÁ: Byla jsem pozváním potěšena, protože mám Petra Spáleného jako zpěváka ráda. Imponuje mně jeho osobnost, kterou tuším za tím, co zpívá. Jinak si myslím, že je to shoda okolností, neboť to není příliš typické, že herec zná zpěváka. My máme s Petrem Spáleným společné přátele a společné prostředí. A máme přes tyto své přátele spoustu společných zájmů. Dokonce se někde v nějaké společnosti hovořilo o zpěvácích a já řekla, že mám ráda Petra Spáleného, čímž samozřejmě nechci říct, že jsem jedinou jeho obdivovatelkou, ale mám primát v tom, že jsem to ve zmíněné společnosti řekla první. Já se o zpěváky dost zajímám a sleduji, jak se kdo vyvíjí. Zdá se mi, že je to jedna z možností, jak se udržet v tempu doby. A jestli je něco pohodlné a schůdné, tak je to sledovat, co zajímá mladé lidi v oblasti zábavy. A navíc se mi moderní písničky líbí. Také je zajímavé, že jestliže se člověku podaří najít tyto společné záliby s mladými lidmi, zdá se, že člověk snad tak ještě nestárne.

(K tomu malá vsuvka: když jsme s paní Jiráskovou jeli k Petrovi Spálenému, vyprávěla mi po cestě o tom, že je spousta věcí, které ji zajímají; že se například v poslední době pustila do studia biologie. Podotkla ovšem, že je naprosto vyloučené chtít poznat všechno, ačkoliv touha všechno poznat je zcela přirozená. Jenže ono se to poněkud komplikuje tím, že čím víc člověk poznává, tím víc poznává, jak málo ví. Ten, kdo toho ví nejvíc, také nejvíc ví, jak málo ví. Tím se vysvětluje i krásná Sókratova moudrost: Vím, že nic nevím. Jen hlupák ví všechno. A dokonce to ví nejlíp. Známe z hospod ty pivní mudrlanty s mozky zalitých pivem. - Konec vsuvky!)

PETR SPÁLENÝ: Mám rád divadlo, i když do divadla příliš často nechodím. Divadlo je moje stará láska a dokonce jsem chtěl jednou divadlo založit. Zajímalo mne, jak by na to lidi reagovali, kdybych jim místo zpívání hrál. Rád bych si zahrál nějaké starší, zlidovělé hry s jednoduchou zápletkou. Pan Podskalský mi kdysi říkal, že má takových her celou sbírku. Já sám mám někde doma Románek krásné cikánky, to je takové vesnické drama, jak se hry dřív psaly. Nechtěl bych si ale dělat z toho legraci a pitvořit se, ale naopak chtěl bych ty hry prožívat tak, jak si představuji, že by se to líbilo lidem. Paní Jiráskovou jako herečku zbožňuji, ale nikdy jsem nenašel sílu jí napsat třeba o fotografii.

JIŘINA JIRÁSKOVÁ (se smíchem): Já vám, Petře, dám fotografií…

PETR SPÁLENÝ: Viděl jsem ji v divadle jen párkrát, ale často v televizi. Možná, že v mé oblibě hraje svou roli i můj sen o vlastním hereckém projevu, čehož u zpívání nepoužívám. Myslím si, že u písniček je to trapné. A také o nic nejde.

JIŘINA JIRÁSKOVÁ: To je to, co se mi u něj líbí. On působí tak, že o nic nejde, že to všechno dělá levou zadní. Od prvního okamžiku jsem tušila, že to není z únavy, ale že je v tom záměr. Myslím, že v tom je kouzlo jeho osobnosti. Jakmile člověk podlehne tomu, že o něco jde, dostane se tak na nebezpečnou cestu k vlastnímu přecenění

JIŘINA JIRÁSKOVÁ : Přinejmenším přestane být přirozený. A člověk, i jako herec, má zůstat přirozený. V okamžiku, kdy si začne říkat: pozor, lidi přišli na tebe, musíš jim něco předvést, musíš podat výkon, tak to končí v dlouhých pohledech do jeviště, v přehnaně procítěných větách... a divák vytuší, že herci .sice o něco jde, ale že to není ono. Naproti tomu jestliže je herec přirozený, musí hrát tak, jakoby skutečně o nic nešlo. Má-li talent, pozná se, že o něco jde a nemá-li talent, tak herec propadne ať už mu o nic nejde či naopak a pak skutečně o nic nejde.

(Hovor se posléze stočil na témata obyčejná a všední, která čtenáře obvykle také zajímají, ale jejichž obsah nestojí za zaznamenání. Proto jsem zachytil pouze, o čem byla řeč, nikoliv řeč samotnou. Téma první: zahrádky. Petr Spálený si pochvaloval, jak ho těžká fyzická práce postaví duševně na nohy. Paní Jirásková okamžitě Petrovi nabídka, aby se stavěl na nohy na její zahrádce a Petr eventuální brigádu přislíbil. Kontrola následné účasti nebyla nikdy provedena. Petře, přiznej se, žes na tu brigádu nikdy nešel! Pak se Petr chvíli chvástal vojenskými příběhy. Nejsem si jist, zda místy nešlo o vyzrazování vojenského tajemství, proto jsem raději ani moc neposlouchal. A pak - když paní Jirásková odešla - nám (kromě mě tam byl ještě fotograf Saša Janovský) ještě pouštěl nahrávky ze své diskotéky. Po třicáté písni jsme odešli i my. A to je všechno).

Ivan Rössler

Foto: Alexander Janovský