Registrujte se
50 let v šoubyznysu - Pavel Bobek
13.06.2016 - 11:50
Pavel Bobek mne od svých začátků zaujal svou "nevtíravostí". Nevím, jestli jsem použil správné slovo, ale vždycky když jsem Pavla Bobka slyšel zpívat, měl jsem pocit, že se nevnucuje, že nic nenabízí. Prostě je tady a zpívá. Stejný pocit máte, když se s ním poznáte blíž. Pavel Bobek je nevtíravý svou celkovou osobností. Nestrhává na sebe pozornost, ačkoliv si bezesporu naši pozornost zaslouží.
Původním povoláním byl inženýr architekt. Jako zpěvák byl spjat především s divadlem Semafor. Zpívat začal na školních večírcích. Od roku 1963 spolupracoval se skupinou Olympic a z té doby se také datuje jeho první vystupování v Semaforu v programu „Ondráš podotýká“. Krátký čas pak byl v divadle Apollo; o něco později začal zpívat s Countrybeatem Jiřího Brabce, s nímž se nakonec v roce 1967 dostal do Semaforu znovu.
Pavel Bobek dlouho odmítal zpívat česky. Byl přesvědčen, že písnička se má zpívat v anglickém originále, neboť žádný překlad nemůže vystihnout stejnou melodii jazyka. Jedna z prvních, ne-li úplně první písní, kterou Bobek nazpíval překvapivě česky, byla píseň "Ruby, nechtěj mi lásku brát," která se okamžitě stala velkým hitem. V roce 1970 jsem se Pavla Bobka ptal, jak tuto píseň objevil.
"Písničku "Ruby, nechtěj mi lásku brát" jsem slyšel z rádia a na první poslech se mi zalíbila. Hned jsem si ji přetočil a začal shánět gramofonovou desku. Jelikož se mi líbila v originále nejen po hudební stránce, ale i po stránce textové, uvědomil jsem si, že mají-li ji mít lidé rádi tak jako já, musí jí rozumět, musí znát smysl textu. A musím říct, že Jiřímu Grossmannovi se povedl text, který nejenže se dobře zpívá, ale také plně odpovídá původnímu anglickému obsahu písně." Pavel Bobek tedy začal zpívat česky díky tomu, že objevil v Jiřím Grossmannovi geniálního tlumočníka.
Našel jsem jeden článek ve svém archívu, byl o Bobkově dětství. Měl jsem v té době seriál, ve kterém různé osobnosti na tuto zajímavou periodu svého života vzpomínaly. Takže nechme Pavla Bobka chvíli na toto téma vyprávět:
Já bych rád hned na začátku chtěl zdůraznit, že v podstatě žiju v dětství dodnes, protože dodnes mám rád to, co jsem měl rád jako dítě. Rád jsem četl dobrodružné romány a častokrát se k některým autorům vracím i dnes. Když jsem zrovna nečetl, seděl jsem většinou na zahradě v malé dílničce a dělal makety letadel, což mě také dosud baví.
A rád jsem jezdil do přírody. Táboření, stany. To mě taky drží pořád. Ve třinácti jsem snil o výpravě do Afriky, jinak jsem chtěl být také kovbojem. Také jsem v té době poprvé letěl letadlem. To byl velký zážitek. Před letem jsem dvě noci nespal. Nakonec jsem se dočkal a letěli jsme nad hrady a zámky.
Měl jsem strašně rád tramvaje! Jednou jsme se s bratrem na ně chtěli podívat do vozovny. Nepustili nás tam. My jsme však nevzdali a pokusili se vniknout do vozovny nepozorovaně. Samozřejmě jsme byli objeveni a vyhnáni.
V dětství jsem se učil hrát na piano. Přiznám se, že jsem často přemýšlel, jak to udělat, abych se vyhnul cvičení, ale učil jsem se. Dlouho. Je to divné, ale tenkrát mě muzika nebavila. Bavit mě začala až později, asi v patnácti.
Když jsem se stal šéfdramaturgem Porty, Pavla Bobka jsem si na ni prosadil. Ortodoxní milovníci country tehdy namítali, že na Portu chci dostat popového zpěváka, ale nakonec mi ustoupili a Pavel Bobek měl na Portě obrovský úspěch.
Na sklonku svého života zpíval s Malinabandem a jednu píseň nazpíval dokonce s Robertem Křesťanem.
Mám v archívu dvě Bobkovy fotografie, které vznikly při natáčení pořadu Hvězdy u piana. Vím, že jsem ho tenkrát musel dlouho přemlouvat, aby do pořadu šel. Byl po mozkové mrtvici a vynechávala mu paměť. Ale nakonec, když jsem mu prozradil, že používáme čtecí zařízení, protože paměť nevynechávala jen jemu, na natáčení přistoupil. A zhostil se toho skvěle. A to mu bylo v té době téměř sedmdesát. O šest let později zemřel. V příštím roce by oslavil osmdesátiny. Jen výčet několika jeho nesmrtelných písní: Oh, Ruby, nechtěj mi lásku brát, Lásko, mě ubývá sil, Veď mě dál, cesto má, Pojď stoupat jako dým, Nedělní ráno… jeden hit za druhým.
Foto: Ota Pajer
