Registrujte se
50 let v šoubyznysu - Naďa Urbánková
20.06.2016 - 08:36
Naďu Urbánkovou znám dlouho, prakticky od doby, kdy přišla do Semaforu a to bylo… no, raději si to najděte sami. Pro mne je to tak vzdálené, že se na to bojím jen pomyslet. Vzpomínám si, že jsme před dávnými a dávnými lety, někdy na sklonku roku 1967 natáčeli Pirátskou vysílačku divadla Semafor. Tehdy byly módní pirátské vysílačky typu Radio Caroline, které bez jakékoliv licence vysílaly z mezinárodních vod. To bylo tak:
V té době byl šéfem rozhlasové redakce zábavy satirik Vladimír Rohlena. Jelikož jsem měl v té době v Semaforu asi osminu pracovního úvazku, neboť jsem tam vydával BULLETIN PRO P. T. NOVINÁŘE obsahující zprávy vhodné pro tisk, hledal jsem v rámci této své propagační profese i další způsoby, jak učiniti milovaný Semafor ještě více milovaný.
A tak, jak jsme tlachali na půdě rozhlasové zábavy (čtvrté patro už je poměrně dost blízko půdy) o ledasčem, dostal jsem nápad učiniti z divadla Semafor fiktivní pirátskou vysílačku. Tehdy se vůbec šily na posluchače různé boudy (například fiktivní vinárna U pavouka, v té době velmi slavná). Nápad byl přijat, rozhlasová technika se přestěhovala do divadla a po jednom představení začalo natáčení prvního pirátského vysílání z divadla Semafor. Celá hra spočívala v tom, že Semafor předstíral, že se pirátsky vetřel do legálního vysílání tehdejší stanice PRAHA.
"Nevíš dne, ani hodiny, kdy se vloudíme na tvé rozhlasové vlny, Československý rozhlase, Praha 12 (nebo už 2?), Vinohradská 12 (kde že byla v té době poštovní směrovací čísla?),“ chvástal se Jiří Suchý.
Vím, že se během natáčení poměrně dost improvizovalo. Byl sice stanoven pevný sled písniček, ale průvodní slovo se víceméně vymýšlelo během nich.
"Co se mám zeptat Nadi Urbánkové," nahlas přemýšlel Suchý v zákulisí.
"Jestli má ráda špagety," zněla nápověda.
Dialog na jevišti pak vypadal takhle:
SUCHÝ: Naďo, máš ráda špagety?
URBÁNKOVÁ: Nemám!
SUCHÝ: A co máš radši, špagety, nebo mě?
URBÁNKOVÁ: Špagety!
V té době už Naďa zpívala s Countrybeatem Jiřího Brabce a já pro ni a pro Milušku Voborníkovou, na popud Jiřího Grossmanna, otextoval píseň In The Místy Moonlight a dal jí název Někdo se k nám dívá. https://www.youtube.com/watch?v=dcz6msI6aWg
Pak jsme se všelijak potkávali, možná jsme spolu dělali i pár rozhovorů, ale asi před šesti lety mi Naďa zavolala, že dostala nabídku udělat v Divadle Hybernia recitál a jestli bych jí nenapsal scénář. Měla už název Růžové brýle Nadi Urbánkové a základní nápad, že všichni hosté přijdou na jeviště v brýlích. Jen tak mimochodem, brýle jí na začátku kariéry poradil Jiří Suchý, aby se i opticky odlišila od ostatních zpěvaček. Naďa to potvrzuje:
Nápad, abych se nestyděla za své brýle a naopak z nich udělal svou přednost, měl opravdu Jiří Suchý. Jsem mu za to dodnes vděčná. Z brýlí se totiž stalo moje poznávací znamení, jakési moje logo. Dokonce brýle používám i ve svém podpisu, když píšu esemesky. Pravda je, že jsem kdysi absolvovala malou operaci, takže dneska brýle prakticky nepotřebuji a mohla bych je používat jen na čtení, ale přece nebudu opouštět svoje logo.
Naďa pak začala brýle i sbírat a dnes má zřejmě slušnou sbírku. Ale když růžové, tak růžové.
A zase Naďa:
Pravda je, že jsem nikdy neměla skutečné růžové brýle. Ty si někdy nasazuji jen v duchu, když mám nějaké trable, ale vždycky si přitom připomínám slova Heleny Růžičkové: „Na tragickej život jsem pes.“
Mimochodem, u těch růžových brýlí chvíli zůstaňme. Napadlo mne, že je to dobrý slogan a tak jsem Nadě nabídl, že jí napíšu text o růžových brýlích. Nadě se nápad zalíbil, později se jí zalíbil i text a tak jsme požádali Michala Davida, aby na text napsal hudbu. Stalo se a vznikla docela hezká písnička.
Pro Naďu bylo osudové setkání s Jiřím Grossmannem, který jí napsal řadu krásných textů, zejména Drahý můj, Půlnoc je období zlé, Tobě náležel čas, Svatební průvod, Skálou chci se stát a zejména Závidím.
Asi bych vám měla prozradit, jak jsem se seznámila s Jiřím Grossmannem, protože dodnes zpívám většinu textů od něho, vypráví Naďa Urbánková. Potkali jsme se v Karlových Varech, kam jsem byla pozvána v souvislosti s filmem Ostře sledované vlaky, ve které jsem hrála Viktorii Freie. A v těch Varech za mnou někdo přišel, jestli si nechci zazpívat s jednou kapelou. Zeptala jsem se, co to je za kapelu a odpovědí bylo, že nějaký Country beat. Tak jsem tam šla a seděl tam Jiří Grossmann, Jirka Brabec i Slávek Šimek a ptali se mně, co umím. Tak jsem jim nabídla jednu německou odrhovačku, kterou jsem v té době dělala v Německu, bylo to něco o Josephině Bakerové, domluvili jsme se na tónině a střihli jsme to. Ohlas žádný, protože to byla nějaká slavnost, na které lidi dávali přednost pivu a párkům a nás skoro neposlouchali. Ale Jirkovi Grossmannovi se to nejspíš líbilo, protože mi dal pásek a řekl: vyber si jednu písničku a přijď za týden do zkušebny a uvidíme.
Intuitivně, protože jsem neuměla anglicky, jsem si vybrala Lorettu Lynn a její Succes. To jsem nevěděla, že Succes je úspěch. Byl to takovej jedák (kousek zazpívá): We used to go out walkin´ hand in hand… Sešli jsme se ve Zborovský, Áda začal na steel kytaru takovej ten doják, já začala zpívat a bylo to jasný. A od tý chvíle pro mě Jirka začal psát texty. A jak vznikla písnička Drahý můj? Vraceli jsme se z kšeftu a věděli jsme, že budeme druhý den vystupovat ve Sluníčku a Jirka mi říkal: mám pro tebe bezva cajdák. Pro tebe je to jednoduchý, máš tam jen jednu sloku, kterou pořád opakuješ, a já do toho budu povídat takový příběh. Je to smutný, protože vona je mrcha, vona mu píše, že už ho nechce, ale von se to naštěstí nedozví, protože ho, než to dočte, zabijou. Sešli jsme se druhý den ve Sluníčku, nazkoušeli jsme to, večer jsme to zahráli a zazpívali s obrovským úspěchem. A ten úspěch trvá dodnes.
A jak vznikla písnička Půlnoc je období zlé?
Ta vznikla během ruské okupace. Bylo jasný, že bude zle, taky ta písnička byla jeden čas zakázaná, protože Rusové sem přišli v noci. Na koncertech jsme ji ale záměrně zpívali, ale v rádiu nezazněla ani náhodou. Ale teď ji naštěstí zpívat můžu.
Mohl bych o Nadě psát ještě dlouho a mám radost, že i její dcera jde v jejích stopách, ale na toto téma zase někdy jindy.
archiv Naďi Urbánkové
