50 let v šoubyznysu - Karel Gott

02.05.2016 - 15:18

O Karlovi Gottovi bych mohl napsat - známe se opravdu více než padesát let - celý seriál článků, ale schválně jsem vybral jen jeden jediný, který jsem napsal v červnu 1999 pro časopis Ano, jenž byl spřízněn s TV Nova, kde jsem v té době pracoval jako šéfredaktor redakce zábavy. Článek jsem nazval: Rozhovor s Karlem Gottem, který se málem neuskutečnil. Jak si ho tak pročítám, zdá se mi - i po těch letech, by vás mohl zajímat. Začalo to velmi neblaze:

„Ty chceš dělat interview? Ale já nechci dělat interview, mám tady stohy nezodpovězených otázek, mám z nich žaludeční křeče a pak nemáme na to moc času. Na pořádný rozhovor potřebujeme nejmíň dvě hodiny a já za chvíli jedu do Bratislavy. Myslel jsem, že si budeme povídat o mé show.“

Tak tohle byla velice povzbudivá slova na uvítanou. Vypadalo to, že časopis ANO svůj rozhovor s Gottem mít nebude. Připomněl jsem si svoje vůbec první interview s Karlem Gottem. Rozhovor vznikl dokonce bez jeho přítomnosti. Bylo to v době, kdy odpovědi za něho vymýšlel Jiří Štaidl. Muselo to být kolem roku 1968. Jiří pil plzeň a léčil si nastuzení. Během rozhovoru přišel Karel Gott a donesl svému dvornímu textaři nějaké jídlo. Když takto zpěvák pečuje o své textaře, může se nadít dobrých písní.

“Co děláte?” zeptal se.

“Děláme s tebou rozhovor,” odpověděl Štaidl.

“A o čem?” vyzvídal Gott.

“O tvém malování,” odpověděl Štaidl.

“Aha,” řekl Gott a už se o obsah interviewu nezajímal. Když odešel, pokračovali jsme. V té době byla móda dávat na otázky (vesměs stupidní) krátké a vtipné (někdy protismyslné) odpovědi. Technologie zjevně odkoukaná od odpovědí, které dávali členové skupiny Beatles. Nebudu vás unavovat celým rozhovorem, postačí krátká ukázka. Pochybuji, že by Karel Gott tento rozhovor kdy četl, ale Jiří Štaidl měl jeho absolutní důvěru, takže považujme odpovědi za autorizované.

“Karle, říká se: Lidská sláva polní tráva, myslíš, že to je definice platná?”

“Tato definice je naprosto neužitečná, protože o její platnosti se slavný člověk přesvědčí, až když je pozdě.”

“Se slávou souvisí pochlebování a závist. Jakou formu volí extrémní pochlebovač a jakou extrémní závistivec?”

“Extrémní pochlebovač mně tvrdí, že jsem docela hezký chlapec a extrémní závistivec mi závidí i jistou nepohlednost, jsa přesvědčen, že i tohle dělám schválně.”

“Každý člověk, který maluje, si vytváří svým způsobem vlastní svět. Většina obrázků mívá příběh. Mohl bys mi některý příběh z tvého vnitřního světa vyprávět?”

“Nemohl. Vzbudilo by to veřejné pohoršení.”

“Co považuješ ve výtvarném umění za důležitější: barvu nebo tvar? A proč?”

“Tvar, protože jsem barvoslepý.”

Mohl bych pokračovat, ale jako ukázka to stačí. Vraťme se do současnosti.

Mezitím Karel dělal všechno pro to, abych na interview zapomněl. Vymlouval se na nečitelnost faxů a obtížnou autorizaci, zkrátka dělal potíže. Doporučil jsem mu elektronickou poštu a mezitím instaloval s jistými obtížemi malý diktafon s externím ovládáním a malým mikrofonkem.

Jsi staromódní, když odmítáš pokrok v podobě elektronické pošty? Položil jsem opatrně první otázku. Karla otázka zjevně nezaujala, ale pobavily ho moje pokusy uvést diktafon do pohybu. Nicméně odpověděl:

„Samozřejmě vnímám všechno moderní kolem sebe, zajímají mne všechny trendy a dokonce i technické věci mě zajímají. Fascinuje mne například satelitní navigátor v autě. Koupím si disk a jedu po Německu nebo Rakousku a on si se mnou povídá. Co mne ale nefascinuje je počítač, Internet, elektronická pošta. Ty se divíš, že ji nemám a přitom tady půl hodiny zápasíš s obyčejným diktafonem. Ztratili jsme tím půl hodiny a to je obyčejný diktafon. A ještě se mě se ptáš, jestli jdu s módou a s trendem.“

Máš pravdu, nechme techniku být. Co umění: Je ti bližší staré anebo to novější?

„Já bych řekl, že v poslední době se víc obklopuji modernějším uměním. Byly doby - v šedesátých a sedmdesátých letech – kdy jsem se víc zajímal o starožitnosti. Obklopoval jsem se barokními záležitostmi, které někdy měly až ponurý charakter, protože všechno mělo sakrální téma a bylo to takové kostelní, kapličkové. A čím víc ta léta jdou, tak tím víc mně dělá dobrou náladu modernější umění. Ale ne abstraktní. Pozor! Abych upřesnil: kde nevím, co tím chtěl autor říct, tak to se přiznám rovnou, nevím, co chtěl říct, nepoznal jsem to, jsem asi trošku pomalejší v chápání, prostě to ne. Jde mi o věci, které mi udělají dobrou pozitivní náladu.“

Chvíli jsme si povídali o různých historických epochách. Ve kterých by se dalo žít, ve kterých ne.

„Když si tak prolistuji historii, tak kolikrát jsem se zamyslel, kde a kdy bych rád žil, a uvědomil jsem si, že by šlo jenom o takové útržky v historii. Vždycky by to bylo takových deset patnáct let, ve kterých došlo k rozkvětu kultury, kdy se žádalo od malířů, aby malovali krásné věci, zpěváci zpívali, rodila se hudba, nádherná architektura. Ale to nikdy netrvalo příliš dlouho.“

Věříš na život mezi životy, že se člověk znovu rodí?

„Ne. Nevěřím. Člověk se narodí tak jako buňka a stejně tak i zanikne. Myslím si, že člověk si svůj život užije natolik, nakolik je to život naplněný spoustou zážitků. A taky pocitem, žes tu nebyl zbytečně, že jsi něco udělal zajímavého, že po tobě něco zůstalo. Všechno je oblouk. I život, když končí ve stáří. Myšlení a pocity jako kdyby se automaticky a samy pomalu uzavíraly a nechaly život doznívat.“

Není to optimistická otázka, ale přemýšlel jsi o smrti?

„Budeš se divit, ale už jako malý kluk jsem o tom přemýšlel. Když jsem byl na prázdninách u babičky na venkově, tak jsem měl rád venkovské pohřby. V té době jsem nepropásl ani jeden vesnický pohřeb. To šlo celé procesí za tím vozem se spřežením. Koně byly samozřejmě vyšňoření tou nejparádnější pohřební dekorací. Já se vždycky připojil k tomu procesí, jako kdybych patřil k rodině. A tehdy jsem vždycky přemýšlel o tom, že mne jednou taky takhle povezou. Teď už ale ne, za to může moje zaměstnanost. Mám tolik práce, že mi nezbývá prostor na to, abych přemýšlel o nějaké smrti. Leda, že bych o tu práci přišel, to bych snad o ní začal přemýšlet. Musíš si uvědomit, že za čtyřicet let od té doby co jsem začal zpívat, jsem se prakticky nezastavil. Já ani nejsem typ na dovolené.“

Zažil jsi nějaké kuriózní vystoupení? Třeba v Las Vegas?

„Las Vegas bylo jedno velké kuriózní vystoupení. Las Vegas je jako jiná planeta. Je uprostřed pouště, ve které úplně vysycháš, pálí tě oči, můžeš v podstatě žít jenom v hotelích, kde je klimatické zařízení, které tě pro změnu zase podchlazuje. Nemůžeš ven, můžeš jenom hrát a bavit se. Jelikož se tam otáčejí veliké peníze, tak si tam také mohou dovolit angažovat ty nejlepší baviče, orchestry, zpěváky. A tady se najednou ocitnul Karel Gott z Prahy z Českoslovenka. Není divu, že jsem se pořád ptal: “Nikdo mne tu nezná, nemám tu žádný hit. Na co ty lidi přijdou?” A oni mi odpovídali: „Přijdou na raritu, na zpěváka, kterého jsme objevili za železnou oponou.“ Jinými slovy byl tam poprvé, v tom nejbohatším světě amerického showbussinesu, zpěvák z komunistické země. To bylo znát i při každém uvádění než jsem šel na jeviště:

„Přímo zpoza železné opony jsme vám přivezli a s hrdostí uvádíme největšího zpěváka evropského kontinentu!“

Na to jsem jim řekl: „Prosím vás, tam jsou lepší zpěváci.“ A oni mě na to odpověděli: „Nebuď tak skromný, tady je všechno nejlepší.“

A jak to bylo s tou skrytou kamerou?

„Myslíš Verstehen Sie Spass? Šlo o závěť jedné paní, kterou si v televizi vymysleli, která údajně žila v Paříži a ráda poslouchala Karla Gotta a odkázala mu nějakou rezidenci a nějaký statek s vinicemi. Podmínkou bylo, abych každý rok nechal přivézt klavír k jejímu hrobu a zazpíval jí.“

Zpíval jsi u hrobu? To by bylo dost kuriózní.

„Ne, to se všechno odehrálo v jedné půlhodině, kdy notář v Paříži mi oznámil před pozůstalými, že zatímco jim neodkázala skoro nic, tak mně, jak už jsem říkal, odkazuje rezidenci a nějaké vinice a za to by byla ráda, kdybych jí ještě tady přímo před notářem zazpíval několik taktů před její urnou. To byl takový horor humor.“

Takže jsi zpíval před urnou?

„Zazpíval. Copak nebylo v historii dost zvláštních závětí? Tak jsem si řekl, když to chce, a já pak zdědím vinice, tak jí zazpívám. Pak jsem během vteřiny všechno pochopil, když do místnosti vstoupila sice maskovaná, ale podle očí známá osobnost zábavy německé televize. To ani nelituješ toho, že nemáš ty vinice, ale že jsi za pitomce, že jsi na to skočil.“

Jak jsi reagoval?

„Na všem si musíš najít něco pozitivního. Třeba to, že tě za to pozvou do populární show.“

A to je docela hezký konec rozhovoru.

Jenom k tomu dodám, že pak následovala reklama na koncert ke Gottovým šedesátinám. A já pevně věřím, že se zcela jistě potkáme už jen za pouhé tři roky na Gottových osmdesátinách.

Ivan Rössler