50 let v šoubyznysu - Karel Černoch

FILM ZEZADU

OBRAZ 1

ateliér - den

Kamera zabírá místnost, která je rozdělena - stejně jako scénář - na dvě poloviny. Levá strana je přecpána rekvizitami, pravá je prázdná.

ČERNOCH:

 .................

JÁ:

To musíš jít ke mně, tam kde jsi, jsi sice vidět, ale neuslyší tě. Jsme ve scénáři.

ČERNOCH:

Vidíš, na to jsem zapomněl.

JÁ:

Na co tady máš ty krámy?

ČERNOCH:

To jsou rekvizity. Jsem filmový rekvizitář, tak mám rekvizity.

JÁ:

Těmhle šutrům říkáš rekvizity? To mám vzít krumpáč a začít do nich bušit?

ČERNOCH:

To by ani nešlo. Zkus ho ale uzvednout.

JÁ:

Nejsem blázen, má nejmíň metrák.

ČERNOCH:

Tak se dívej.

Černoch uchopí oběma rukama kámen, namáhavě ho zvedá. Ruce pod jeho tíhou se chvějí, na Černochově čele se objevují těžké krůpěje potu. Kamera zabírá detail jedné krůpěje. Sleduje, jak se z ní stává velká kapka a jak stéká po Černochově tváři. Nakonec Černoch drží kámen nad hlavou. Pouští ho na zem. Kámen poskakuje po zemi jako tenisák.

ČERNOCH:

Váží dvacet deka. Je gumový. A ty krumpáče taky. Takže o práci nemůže být žádná řeč.

JÁ:

Dobrá, dobrá… další atrakci, prosím.

ČERNOCH:

Jak račte. Tohle je například sklenička, kterou Hlinomaz schroustal ve filmu Limonádový Joe.

Detail skleničky. Vypadá normálně. Rozhodně ale nevzbuzuje chuť k jídlu. Detail úst. Nedůvěřivé oči. Polodetail hlavy Karla Černocha. Vidíme, jak s blaženým výrazem ve tváři chroustá skleničku.

ČERNOCH:

Je z obyčejného cukru.

JÁ:

Tak dobrá. Ale teď něco o tvé práci. Tvrdí se, že rekvizitář musí sehnat úplně všechno. Co ti dalo největší práci?

ČERNOCH:

To bylo při natáčení filmu Žalobníci. Režisér Ivo Novák si vymyslel, že chce scénu, ve které bude scéna, jak otec mlátí syna - provazem. A chtěl provaz, silný provaz, a aby to nebolelo, měl ten provaz jen vypadat jako silný a tak měl být vycpaný vatou. Lítal jsem, sháněl, telefonoval a nic. Šel jsem spát se strachem, co druhý den řeknu. Když jsem šel do práce, osvítil mne duch svatý a já si vzpomněl, že existuje takový druh knotu, který je vycpaný buničinou a tak jsem kýženou rekvizitu nakonec sehnal v jedné Narpě (tak se v té době říkalo papírnictví).

Když jsem provaz přinesl na natáčení, řekl mi Ivo Novák docela klidně: Jó, provaz. Tak ten nebudeme potřebovat, my tu scénu s mlácením vůbec nebudeme točit.

JÁ:

Jako člověk od fochu se na filmy asi díváš trochu jinak než normální, běžný filmový divák, což?

ČERNOCH:

Jsem asi přísnější. U mě je to navíc komplikované tím, že když jdu na nějaký český film, často ještě poznávám rekvizity a vím, kde hrály předtím. A to mě ruší. Pro mě je legrační, když třeba kovboj zvedá židli, aby s ní třísknul o zem, a já si všimnu nalepeného inventárního štítku z druhé strany. Ale všímám si i jiných věcí. Rozeznávám, jak je to filmováno - jestli je kamera na vozíku anebo ji má kameraman v ruce. Všímám si i nedokonalého skriptu: člověk otevírá dveře a má v kapsičce saka kapesníček. Když je zvenčí zavírá (a tenhle záběr se točí o pár dní později) už kapesníček nemá. V Cidovi jsem si všiml, že jeden z rytířů měl na rukou hodinky.

JÁ:

A co filmové triky. Ovládáš některé?

ČERNOCH:

Co třeba tenhle:

Karel Černoch švihne rukou a ubalí mi jednu do břicha. Heknu a složím se na zem.

ČERNOCH:

Nesimuluj a prozraď, že jsme to točili obráceně.

Ruka je pevně přitisknutá k solaru. Ruka prudce švihne zpátky.

ČERNOCH:

Když se to pustí, je to rána jako z děla. Jako divák - který tohle ví - z toho nikdy netrnu. A když někomu ve filmu useknou ruku, jsem taky v klidu. Vím totiž, že tu useknutou ruku ušili řezníci z vepřového a ta pravá je schovaná někde v šatech.