50 let v šoubyznysu - Jan Werich

11.04.2016 - 18:02

Jana Wericha jsem poznal i osobně a byla to zvláštní schůzka. Věděl jsem, že Jan Werich odmítá novinářské rozhovory a proto jsem jeden takový rozhovor sestavil z jeho výroků a napsal jsem mu, že bych ho rád použil do jedné knížky, kterou jsem v roce 1968 psal pro PANTON. Jmenovala se VERNISÁŽE a pojednávala o lidech kolem písniček, kteří se věnují výtvarnému umění. Knížka nikdy nevyšla, protože každou chvíli byl (po roce 1968) někdo v nemilosti (a byla to většina jmen z té knížky). Našel jsem v té době pár kreseb Jana Wericha, které byly publikovány na obálkách notových záznamů písniček V + W. Tak jsem o svém úmyslu Janu Werichovi napsal a kupodivu za krátký čas mi přišel korespondenční lístek, kde bylo napsáno: Až budete v Praze, ozvěte se.

Byl jsem v té době totiž na vojně mimo Prahu. Vojenský pánbu byl milosrden, dostal jsem opušťák a v sobotu po ránu žhavím telefon. Na druhém konci nevrlý hlas. Zkouším co nejrychleji vysvětlit, oč jde. “Dobrá,” zní odpověď, “tak přijeďte, ale rychle. Nemám náladu a jedu na Šumavu na ryby.” Taxík, rychlý odjezd na Kampu. Na Kampě zeď, za zdí dům, v domě Jan Werich. Dveře zamčeny, zeď vysoká. Tu se otevře okno, v okně hlava Jana Wericha a zvolání: “Chytejte, hodím vám klíče!” Vzápětí na to klíče letí mým směrem. Odmykám, vstupuji, Jan Werich pečlivě čte a říká: “Můžu tady opravit sám sebe, i když je to citát?” a zpřesňuje jeden ze svých výroků. Po deseti minutách je hotov a vypadá to, že vetřelec (tedy já) bude opět za zdí, ale venku. Snad můj smutek z tak krátké návštěvy vyslal telepatický signál, protože Jan Werich se mne zeptal: “Vy jste tu ještě nebyl? Chcete, provedu vás?”

Pak procházíme z místnosti do místnosti, obdivuji obrazy. Nakonec vstupujeme do kuchyně, kde mne zaujalo měděné nádobí na zdi. “Pijete koňak?” ptá se Jan Werich a vzápětí na to nalévá do dvou sklenek. Koňak se blyštěl ve sklence jako měď nádob nad našimi hlavami. Pamatuji si jen málo z toho, o čem byla tehdy řeč, Werich vyprávěl o Voskovcovi: “Uvažoval jsem, že koupím Voskovcův dům na Sázavě. Ale když ho koupím, budu ho muset dát opravit. To znamená sehnat materiál. Když ho seženu, určitě bude nekvalitní. Pak budu muset sehnat lidi, aby ten dům opravili. Když seženu lidi, oni to zvržou. Ale co bych ten dům kupoval, Voskovec stejně už nikdy nepřijede.” A ještě jeden výrok mne zaujal: „Vyčítaj mi, že jsem kosmopolita. Ale co voni s tím internacionalismem. Není to totéž?“ Vím, že těch hořkých a pesimistických výroků bylo víc. Jak čas šel, měl Werich k hořkosti pádnější a pádnější důvody.

Krátce po sametové revoluci jsem publikoval v Tvorbě Werichův dopis, který v roce 1974 poslal na Krajský výbor pasů a víz poté, co mu byla zamítnuta cesta do Rakouska, připomenu alespoň kousek: “Jest tomu několik let, co nemůžu dělat práci, kterou umím, ke které mám sílu a kterou dělám rád. Kdybych řekl, že nesmím, lhal bych: Nikdo mi nikdy nic nezakázal. Rovněž mne nikdo nikdy z ničeho neobvinil, neobžaloval a tím mi byla vzata možnost obhajoby. Nebudu vám vykládat, jakým podivným způsobem, záhadným, jsem byl ošizen o právo na práci. Nemáte ani titul, ani moc uvést toto do pořádku. Jsem jediný národní umělec, který nemůže provozovat své národní umělectví. Situace téměř groteskní. Zmiňuji se vám o tom proto, že bych vám rád vysvětlil, jak a proč u mne vznikl pocit diskriminace. Je to pocit skličující, ba potupný. Připadám si trochu jako černoch mezi bílými v Alabamě. Byl jsem přesvědčen, že udělení cestovní doložky, neodepření práva cestovat, mi umožní pocit diskriminace zařadit mezi nepříjemnosti zaviněné ojedinělými akcemi nechytrých. Že je vlastně neoprávněný. Odmítnutí udělení cestovní doložky pod záminkou věru chabou mne pocitu diskriminace nezbavuje, spíš naopak.”

Tohle mám už jen z druhé ruky a bude to nejspíš pravda: Jan Werich jednou telefonoval ministru kultury Milanu Klusákovi. A ptal se ho, zda je pravda, že je stále národním umělcem. Zmatený ministr odpověděl, že samozřejmě titul národní umělec mu stále patří. Na to Jan Werich údajně odsekl: „Tak mě nechte národně umělcovat.“ A jedna malá poznámka k fotografiím Saši Janovského: na jedné z nich je Jan Werich se svou ženou Zdenkou. Vzácný úlovek, protože takových společných fotografií moc není.

Ivan Rössler

Foto: Alexander Janovský