50 let v šoubyznysu - Jan Antonín Pacák

23.05.2016 - 12:09

Když probírám seznam lidí, které jsem rád potkával, patří k nim bezesporu Jan Antonín Pacák neboli Jeňýk "Kytička" Pacák či strýček Jonathan - na všechna tato jména někdejší legendární bubeník Olympicu slyší. Chodíval jsem na Olympic ještě v šedesátých letech a tak pamatuji jeho začátky. Na koncertech měli vždycky narváno. Po letech jsem téměř všechny zakládající členy pohromadě viděl, když TV NOVA zorganizovala malé setkání s falešným Elvisem (rozuměj Presley) Josephem Antonym, který přijel do Prahy natáčet pro show Martina Dejdara NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ. V rámci pobytu Elvise jsme si zahráli na to, že Joseph to pravý Elvis je a natočili jsme o jeho pobytu v Praze televizní dokument. Pozvali jsme dokonce pár rock and rollových průkopníků na setkání s ním. Přišli Pavel Sedláček, Pavel Chrastina, Pavel Bobek, Petr Janda i Jeňýk. Byla to důstojná sešlost bigbítových veteránů, na které se každý vykoupil krátkým vystoupením na téma Elvis a já pro kamery TV NOVA. Jeňýk tehdy řekl, že u nás se big beat hrál načerno a podivil se zpětně tomu, jak se něco takového mohlo zakazovat. "Když to teď posloucháte," řekl Jeňýk, "je vám ten zákaz pro smích. Co komu na tom mohlo vadit? Vždyť ty texty jsou na témata - jdi ode mne, pocem, přijď zas a nazdar... žádný světový problémy se neřešily." Pravda, řada tehdejších zákazů je s odstupem času podivná, ale bůhví, koho tehdy ta razítka živila...

Jeňýk později vyměnil rock and roll a big beat za swingové legrácky Ivana Mládka a bicí za valchu (washboard). Potkávali jsme se na Nově v pořadu ČUNDRCOUNTRYSHOW Ivana Mládka. Znal jsem ho i jako výtvarníka a v tomto oboru je věrný lidovým obrázkům. Připadá mi ve výtvarném umění jako Fanoš Mikulecký v muzice. Kdo dneska ví, že Fanoš Mikulecký napsal Vínečko bílé a další hezké "lidové" písničky. Obrázky Jeňýka Pacáka jsem si vždycky představoval na pouti. Kdybych mu organizoval vernisáž, pak ji umístím doprostřed kolotočů, střelnic a dalších lunaparkových lahůdek. Ale pozor: žádné novoty, výhradně starobylé lochnesky a jiné výtvarně půvabné klasické atrakce.

Jeňýk se v jednom našem rozhovoru k lásce k folklóru přiznal rád: "Folklór mi připadá nesmírně čistý a nekomplikovaný. Je oproštěný od všech akademických zásad. Umožňuje nesmírnou volnost. Já jsem propadl pouťovým objektům, což jsou nejrůznější krabice: uvnitř je třeba namalovaná panenka, která pláče (slzy jsou udělané z bílých, skleněných korálků) a na pozadí je nápis JÁ UŽ TĚ NEMILUJU, JÁ UŽ TĚ NECHCI. Baví mě totiž spojovat kresbu s konkrétními předměty. Taky dělám plátna s podobnou tematikou a zajímají mě střelnice..."

Nebudu vás napínat - filosofovali jsme tenkrát před pětadvaceti lety nad uměním a zejména nad folklórem poměrně dlouho. Když se pije dobré červené víno, člověka napadají leckdy všelijaké myšlenky. Navíc to bylo v době, kdy mladí lidé začali folklór zabitý předávkováním v padesátých letech znovu objevovat. Vzpomeňme například Jardu Hutku, se kterým zpívaly lidové písně celé sály.

Na Jeňýka Pacáka jsem si vzpomněl mimo jiné i proto, že jsem se nedávno sešel s Petrem Jandou a povídali jsme si o připravovaném koncertu k pětapadesátému výročí Olympiku, ke kterému budu psát scénář.

Ivan Rössler

Foto: Alexandr Janovský, Jan Parkman