50 let v šoubyznysu - Eva Olmerová

23.08.2016 - 07:53

Dovolte, abych začal citátem: „Neměla štěstí dnešních šestnácti let, které hudbou pijí sladkou chuť svobody. Možná, že měla štěstí, že neměla to štěstí. Protože štěstí, ten neexistující objekt propagačních hesel, není přítelem umění. Ani jazzu. Ani písní. Ani zpěvaček. Myslím těch, které dovedou žít na dně řeky, jako ty, milá Evo.“ – Josef Škvorecký

Tato slova zazněla v Recitálu Evy Olmerové, jež namluvil Josef Škvorecký. Další vyznání na magnetofonový pásek namluvili Jiří Suchý, Milan Schulz a Ivan Vyskočil. Recitál měl premiéru někdy na počátku roku 1968. Upozornila na sebe až v osmadvaceti letech v roce 1962, kdy zazpívala ve finále soutěže Hledáme písničku pro všední den skladbu Karla Mareše na text Rostislava Černého Jsi jako dlouhý most . Dostala cenu kritiky a Karel Mareš jí nabídl angažmá právě v Semaforu. Měla nahradit Evu Pilarovou, která tehdy s Waldemarem Matuškou odešla do divadla Rokoko. Měla zpívat v pořadu Šest žen.

Škrt před všechno udělal zákaz Evě Olmerové zpívat v Praze kvůli jakési chuligánské epizodce z mládí. Dnes je něco takového naprosto nepochopitelné. Premiéra Šesti žen se proto realizovala v Plzni. Přátelé se o Evu Olmerovou všelijak zasazovali, ale všechno bylo marné, musela Semafor opustit. O dva roky později zákaz pominul a Eva se objevuje tu v Redutě, v Divadle Na zábradlí, tu ve Viole. V tom samém roce měla úspěch na 1. Mezinárodním jazzovém festivalu v pražské Lucerně, kde zpívala za doprovodu Jazzového orchestru Československého rozhlasu. Začíná se o ní mluvit jako o naší jazzové zpěvačce číslo jedna. Ale jsou to jen slova, nejsou to televize, rozhlasová vysíláni, ani gramofonové desky. Až s rokem 1968 pro ni přichází jaro a zmíněný recitál v divadle Semafor. Tehdy jsem o něm napsal: „Recitál EO je výjimečný tím, že zpěvačka drží celý večer na svých bedrech. Zpívá jednu píseň za druhou (celkem třiadvacet) a její repertoár je různorodý: jazz, country & western, šansony a jedna náročná árie Šlitra a Suchého Můj pes.“ (Na you tube ji najdete https://www.youtube.com/watch?v=sf6-7k0xGGc v délce téměř třinácti minut). Mimochodem píseň obsahuje (někdy kolem čtvrté minuty) i tento text:

„Proč nemám pas do ciziny / a proč tady vadnu touhou / proč nemůžu jako jiní / vydat se na cestu dlouhou / vydat se za sedm moří / v duši naději – v ruce skývu / člověk si rád zaživoří / když má ňákou perspektivu.“

Krátce po jejím recitálu, kdy byla ohlášena i její LP deska u Supraphonu a televizní medailonek, jsem s Evou udělal kratičký rozhovor pro jeden časopis.

Evičko, myslíš, že to jde živořit, když má člověk nějakou perspektivu?

Určitě.

A myslíš, že máš teď nějakou perspektivu?

O tom jsem neuvažovala. Ale asi to bude tak – když mám prachy, tak mám perspektivu a když ty prachy utratím, tak přijde zase to živoření. Jenže tvoje otázka se asi týká zpívání, že jo? Tak o tom jsem fakt neuvažovala. Já spíš zpívala.

V roce 1968 jsem narukoval na dva roky na vojnu, a když jsem se vrátil, s Evou jsem se moc nepotkával. Občas jsem zašel do Ateliéru, kde zpívala, pak jsem jí občas vydal nějakou SP desku u Pantonu, ale to už dost pila. Alkohol ji ostatně také zahubil. Zemřela v padesáti devíti letech na cirhózu jater.

Měla famózní hlas a úžasný feeling. Dodnes si občas pustím nějakou písničku a při písni Georgia On My Mind mně běhá mráz po zádech. Před dvěma lety Supraphon vydal k jejím nedožitým osmdesátinám zlatou kolekci písní Evy Olmerové Já hledám štěstí. To štěstí, které Eva nikdy nenašla. A tím se vracím na začátek k citátu Josefa Škvoreckého: Možná, že měla štěstí, že neměla to štěstí.

Ivan Rössler

Foto: Alexander Janovský