50 let v šoubyznysu – 5x Jiří Suchý poprvé

03.10.2016 - 10:18

1.října 2016 oslavil neuvěřitelné 85. narozeniny Jiří Suchý. Když jsem se s ním poprvé potkal, bylo mu něco přes třicet, byl tedy mnohem mladší, než jsem teď já.

V roce 1959, kdy vzniklo divadlo Semafor, mi bylo čtrnáct let. Ale už tehdy ke mně doléhaly semaforské písničky, které byly naprosto jiné než ty, které se hrály v rozhlase. Najednou někdo otevřel hudební okno a všude začal proudit svěží vítr poháněný rock and rollem. Až později jsem se dozvěděl, že Jiří Suchý napsal text nejen na první světový rock and roll – Tak, jak plyne řeky proud… (Bill Halley – Rock Around The Clock), ale i první už ryze český rock and roll, což byla nejspíš byla Marnivá sestřenice (jéjéje!).

Jiřího Suchého i jeho tvorbu mám velice rád a měl jsem to štěstí na sklonku šedesátých let v jeho divadle poměrně dost často pobývati a dokonce s ním i hovořiti. Proto dovolte, abych celý říjen zasvětil jeho osobnosti a vyhlásil jej jako měsíc Jiřího Suchého.

S Jiřím Suchým mne nejspíš seznámil jeho bratr Ondřej, byli jsme v té době poměrně velcí přátelé. Už jsem se motal kolem rozhlasu a psal, takže bylo jen otázkou času, kdy Jiřího Suchého požádám o první rozhovor.

Bylo to někdy v počátcích Mikrofóra, tedy na sklonku roku 1965 nebo na počátku 1966. Jeho tehdejší redaktor Karel Mastný, jenž mne v té době zaučoval do tajů rozhlasové technologie, mi posléze umožnil, abych si půjčoval rozhlasový magnetofon. Jeden z prvních rozhovorů, který jsem šel tehdy natočit, byl rozhovor právě s Jiřím Suchým. Obsah rozhovoru si už nepamatuji, zavál ho čas, ale ten magnetofon! Jmenoval se (psáno foneticky) majhak (snad německy: meihack) a byl - majitelé přehrávačů na mp3 mi to nebudou věřit - na kličku! Když jsem milý majhak doslova dovlekl do Semaforu (vážil snad patnáct kilo) a tuto bednu postavil před užaslého Jiřího Suchého, uvolnil jsem skrytou kličku a magnetofonu jsem natočil péro uvádějící v chod celý jeho mechanismus. Gramofon na kličku milovník starých desek Suchý znal, ale magnetofon na kličku?! Nuže, magnetofon měl způsobně natočené pérko, pásek byl založen, mikrofon u úst, hovoříme. Otázka položena, odpověď se lehce odvíjí, když tu náhle: stop, musíme to přerušit, došel pásek. Na malý kotouč magnetofonového pásku se totiž vešlo asi šest minut, protože potom bylo stejně nutné dotááááhnout péééérko, jelikož už docháááázelo a lehce zpomalovalo řeč. Řeč tedy zastavena, magnetofon dotažen, nový pásek vložen, račte - prosím - hovořiti dál. Píďalkovali jsme tento rozhovor po šestiminutových krocích a velmi, velmi lituji, že už tehdy jsem neměl archivovací pudy a kopii rozhovoru jsem si neschoval. Jenom si pamatuji, že jsem v té době zprostředkoval schůzku Semafor - Mikrofórum, která začala tímto seznamováním:

Dobrý den, já jsem Suchý.

Těší mne, Mastný.

Což o to, redaktor Mikrofóra Karel Mastný této pointě možná v intonaci trochu napomohl, avšak Jiří Suchý nehnul ani brvou.

Jiří Suchý byl hostem Mikrofóra mnohokrát, a to dokonce v dobách, kdy neměl na růžích ustláno a balancoval mezi všelijakými zákazy. To bylo i tenkrát, kdy Mikrofórum vysílalo z Olomouckého tvarůžku (to byl takový festival na téma humor). Ale co vysílalo - Mikrofórum bylo i spolupořadatelem. A bylo to i na plakátech. A na tento festival jeden z dramaturgů pozval i Jiřího Suchého. A jako na potvoru zrovna v rozhlasově zimním období. Bylo to v době, kdy Suchý snad dokonce ani rozhlas nesměl poslouchat, natož pak, aby v něm vystoupil. Jakpak se zachová v této situaci vedení? Budeme se tvářit, že Suchý neexistuje, anebo učiníme na chvíli zimu jarem? Rozhodnutí patřilo k nejpitomějším, která jsem kdy zažil. Suchý smí zpívat, ale nesmí ve vysílání promluvit. Mikrofórum totiž vysílalo z Tvarůžku živě a ajajaj, co kdyby! Bylo to podivné a kompromisní. Suchý to však přijal rozumně. Konec konců i malé kapky mohou rozrušit balvan blbosti. Když přenos skončil, zeptal jsem se ho, jaké to bylo po mnoha a mnoha letech vystoupit v přímém rozhlasovém přenosu. Jiří Suchý tehdy vyslovil pozoruhodnou větu: Připadám si jako bača, kterého se ptají, kdy naposled slyšel výt vlky. - Ta věta je krásná!

Mohl bych pokračovat donekonečna, ale ukončeme první setkání s Jiřím Suchým vzpomínkou nedávnou. Můj poslední mikroforácký rozhovor se uskutečnil po telefonu 7. prosince loňského roku a byl u příležitosti dvouhodinového Nočního Mikrofóra k padesátému výročí tohoto pořadu. Zde je přepis tohoto rozhovoru, který jsem trochu pokrátil. Celé si to můžete poslechnout na http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3526982, rozhovor je někde kolem dvacáté šesté minuty.

Pane Suchý, jste tam?

Myslím, že jo.

Tak už jste dal to divadlo mladejm anebo ho stále držíte? (jednou o tom Jiří Suchý uvažoval, ale pak to zavrhl). Já musím říct, že jsem vás nedávno viděl, vím, že vám bude v příštím roce 85 let a byl jsem nadšen, že jste živější, pohyblivější než já. Tak dáte to divadlo těm mladejm anebo si ho necháte navždycky?

No je to takhle: já bych řekl, že je to tak napůl. Samozřejmě, že jsem to mladejm nepředal, ale mladejma jsem se obklopil. Ten věkovej průměr divadla Semafor, mám na mysli herce, je takovejch sedmadvacet, a to my dva s Molavcovou jim strašně kazíme. Kdybychom tam nebyli, tak by to bylo tak jednadvacet.

Nejsem si jist, ale poslouchal jste v šedesátých letech Mikrofórum? Anebo jste na to neměl čas?

V těch šedesátých letech jsem měl víc času než teď, bohužel. Ale poslouchal jsem, samozřejmě, jednak jsem poslouchal, jednak jsem se tam občas i zaslech´.

Pane Suchý, já vám dopředu gratuluji k těm pětaosmdesátinám a doufám, že nám na oplátku gratulujete k těm padesátinám.

No, já vám skutečně přeju, abych vám přál i k těm pětaosmdesátinám.

Ivan Rössler

foto Irena Zlámalová