50 let v šoubyznysu – 5 x Jiří Suchý potřetí

17.10.2016 - 14:10

Jiří Suchý byl často hostem Mikrofóra a rozhovory s ním jsem většinou dělal já. Suchý má rád otázky na tělo, má rád provokace, kdy to jiskří, proto je radost s ním špičkovat. Nabídnu vám teď dva rozhovory, kde se o to ze všech sil snažím. Téma číslo jedna: Knihy. To bylo za účasti tehdejšího knihkupce Vratislava Ebra, ptám se kolik kilogramů knih denně v Arbesově knihkupectví prodají.

SUCHÝ: Pan Rössler totiž neví, že knížky se neprodávají na váhu...

JÁ: Vím to. I v knihovnách se knihy počítají na metry. Ale jde mi o ty knihy, které se prodávají na váhu, protože se už nedají prodat na metry, a sice ve Sběrných surovinách.

SUCHÝ: Teď jste se dotkl dost podstatné věci, to je pravda.

JÁ: Už jste někdy dal a) knihu do antikvariátu a proč a za b) do Sběrných surovin a proč? A jaká to byla kniha?

SUCHÝ: Do antikvariátu jsem za a) dal a proč? Čas od času mne postihne taková věc, že už nemám na další knížky místo. Tak si vezmu prádelní koš a vyřazuji. Knížku, kterou jsem deset let nepotřeboval, považuji za nepotřebnou a ukládám do koše. Plný prádelní koš odnáším do antikvariátu a do uprázdněných míst dodám knížky, které jsem si nově nakoupil. Samozřejmě, že během tří neděl tu knížku, kterou jsem odnesl do antikvariátu, zrovna po deseti letech a třech nedělích potřebuju. Jenže už je nenávratně pryč, takže chodím po knihovnách, abych si ji vypůjčil, a proklínám okamžik, kdy jsem uprazdňoval místo těm dalším knížkám.

JÁ: A co ty Sběrné suroviny… co děláte s těmi knížkami, které v antikvariátě nechtějí?

SUCHÝ: Já nechodím do Sběrných surovin, poněvadž ten obnos, který nabízejí Suroviny sběrný, je už pro mě trošičku ponižující, jelikož by se říkalo: Představte si, byl tady ten Suchý, co zakdáká někde písničku a shrábne za to statisíce, a teď nám tady za 3,20 přines´ deset kilo knih. Tak to si nemůžu dovolit. Mám ale přítele, který má zajímavou metodu. Když se chce zbavit knížek, zabalí je po pěti do úhledných balíčků a ty balíčky nechá ležet na chodníku. Pak už se jen kouká z okna a čeká, co to udělá. Někdo jde a jako, že to nevidí, druhý po něm šilhne a pak se nenápadně vrátí. Takže přítel ty knížky nenápadně rozdá, ovšem docela avantgardním způsobem. To se mi líbilo a asi to tak budu dělat.

Téma číslo dvě: Hospody

JÁ: Vím, že teď vystupujete v nějakém hostinci (vysvětlení této činnosti podávám níže).

SUCHÝ: Jó, hostinec. Kdybyste to řekl tamějšímu vedoucímu, tak tam nesmíte. To je jednička s hvězdičkou. Je to noční klub - tingltangl se jmenuje - a je to jeden z nejluxusnějších podniků v Praze.

JÁ: Do čtyřky byste si netroufl?

SUCHÝ: No, do čtyřky ......Jestli by mě tam chtěli. Tam chodí lidé za úplně jiným účelem než za kulturou. A pak - já mám smlouvu s jedničkou s hvězdičkou, takže s tím nemůžu nic dělat. Ta čtyřka teď nepřipadá v úvahu.

JÁ: Co tam zpíváte, v jedničce s hvězdičkou?

SUCHÝ: Já tam zpívám starý semaforský písničky a lidi si tam chodí zavzpomínat.....při flašce vína se krásně vzpomíná, jestli jste to někdy zkusil, líp než na sucho.

JÁ: Jaká značka vína se pije při vašich písních?

SUCHÝ: Já přesně nevím poněvadž - vy to možná nevíte - ale já tam nedělám číšníka, já tam zpívám, takže jaké značky se tam udávají, to opravdu nevím.

JÁ: Tam nebývá zvykem, že se umělcům posílá po zdařilé písni láhev vína?

SUCHÝ: Ne, to spíš bývá v té čtyřce.

JÁ: Už jste viděl ve čtyřce víno? Kdy jste byl naposledy ve čtyřce, zřejmě v tramvaji...

SUCHÝ: V tramvaji jsem nejel pětatřicet let . . . ale v hospodě čtyřce jsem jednou byl, když jsem jel odněkud z dálky ze zahraničí a měl jsem strašný hlad. Zastavil jsem u hospody - to byla čtyřka - a dal jsem si tam takovou pozdní večeři. Byla dobrá a levná, že mě to až rozplakalo.

JÁ: Kolik stála?

SUCHÝ: Stála asi 8,70. Skutečně cena byla velmi lidová, byla to nějaká rajská vomajda, ale dobrý.

Jsem vám dlužen vysvětlení, jaký že to byl hostinec jednička s hvězdičkou, ve kterém Suchý vystupoval. Suchý rád zkouší nové věci. Ovšem jeho mimodivadelní experimenty nedopadly většinou nijak zvlášť dobře. Mám teď na mysli zmíněný vinárenský tingl tangl v Tatran baru či pokus o vytvoření "pařížské Olympie" v PKO JF. Proč se do toho vůbec pouštěl a proč se to nepovedlo?

SUCHÝ: To můžu říct. Ten tingl tangl. To, že jsem napsal Jonáše a tingl tangl, mě to táhlo do nočního podniku. Neznal jsem samozřejmě zákonitost nočních podniků, která je úplně jiná než divadelní. V nočních podnicích jde hlavně o peníze, jak oholit ty konzumenty. Ten personál nás nenáviděl. My jsme odradili to publikum, které pro ně bylo nejcennější, které se tam šlo zhulákat a chtělo vidět revuální slečny a slyšet moderní muziku, na kterou se dá tancovat; o nic jiného tam nešlo. Pro nás to byla velice těžká práce, takže jsme to nakonec vzdali. Pokud jde o tzv. „Olympii“ tak jsem měl velký plán, jak udělat věc, o které jsem si myslel, že by byla krásná; měli jsme tam dohodnuto, že tam z technického muzea jako výpravu dovezou starobylá auta - na jednom z nich dokonce přijedeme-, balón, že tam bude viset, že tam bude slečna, která bude házet sníh… z balónu tam nakonec zbyl jenom ten koš, měl jsem vymyšleno osmnáct majoretek, do nichž jsem chtěl obsadit i vrcholové gymnastky, takže by to byly majoretky, které by v určité chvíli začaly dělat i akrobacii, salta atd., co majoretky normálně nedělají. Dokonce jsme měli zaranžovaný pro ně pochod, choreografa. To všechno nakonec nešlo. Už si přesně nepamatuji, co všechno jsme si navymýšleli a co všechno nám slíbili, že bude. Nakonec vznikla absolutně prostinká estráda, taková, jakou děláme běžně, když potřebujeme získat peníze pro divadlo. Prostě nešlo to…

Ivan Rössler

Foto: Dušan Dostál