50 let v šoubyznysu: Václav Neckář a lékořice

08.02.2016 - 07:56

Už jsem se zmiňoval, že první pražské vystoupení Václava Neckáře se uskutečnilo v pražském Luxoru někdy v roce 1965. Bylo to na textappealu Čtení a počty, který pořádal Eduard Pergner. Seděl jsem na pódiu a měl jsem už jednu povídku „odpracovánu“, když Eda přišel k mikrofonu a oznámil, že přišel jeho známý z plzeňské Alfy – Bohuslav Ondráček, který s sebou přivedl zpěváka Václava Neckáře. Současně ohlásil, že Neckář něco zazpívá. Než k tomu došlo, přišla paní Jettmarová, která požádala Neckáře, aby se odebral k telefonu, že ho volá Ústí (nad Labem).

Když se Neckář vrátil, pozval ho Pergner na malé pódium a znovu ho ohlásil jako zpěváka plzeňské Alfy. Na to však Neckář řekl: "To už není pravda. Teď jsem mluvil telefonicky s maminkou, která mi řekla, že jsem bez angažmá." Eduard Pergner situace využil a dodal: "Z toho si nic nedělejte… vy nám tady teď zazpíváte a z publika uděláme porotu. Když vám bude hodně tleskat, tak vás vezmu do našeho kabaretu." Publikum zatleskalo. Dva dny na to jsem slyšel z rádia písničku Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě… a za měsíc byl Neckář slavným pěvcem. Dostal se do Rokoka.

1.ledna 1966 Rokoko uvedlo pořad Čekání na slávu, ve kterém dostali největší příležitost nováčci divadla. Vedle Václava Neckáře ještě Helena Vondráčková a Marta Kubišové. V té době nikdo ještě nevěděl, že o tři roky později společně vytvoří legendární Golden Kids, a už nikoho nemohlo napadnout, že o mnoho let ještě později budou Golden Kids příčinou soudního sporu. Ale jsme padesát let zpátky a publikum Rokoka tleská písničkám: Přines ten klíč, Tony, Mám ráda cestu lesní, Hříbě, Den žen, Dostal jsem kuli, přičemž poslední tři písně zpíval právě Václav Neckář.

Československá televize v té době také hýří nápady. Vedle Hvězd zatím bez nebe vzniká další hudební soutěž, avšak nikoliv interpretů, ale písniček. Princip je jednoduchý. Z osudí se postupně vylosují jména hudebního skladatele, textaře, interpreta a ti se přiřazují k rovněž vylosovaným tématům. Pro první soutěžní pořad (ten vůbec první nesoutěžní se uskutečnil v prosinci 1965) se k sobě losem dostali: J. Vomáčka, V. Blažek, V. Neckář a téma Lékořice. Dále pak: Pálka-Borovec-Vašíček: mladé víno, Nikodém-Schneider-Čeřovská: topol, Ondráček-Havlů, Simonová: ačkoliv, Milan Dvořák-Vladimír Dvořák (osudí si zašpásovalo)-Kubišová: Dáša, Mareš-Fišer-Pilarová: bezvadný večer. Téma „těší mě“ mělo vylosovanou jen zpěvačku Yvettu Simonovou a písničku mohl napsat kdokoliv. Je zajímavé, že většina písní z tohoto kola soutěže zapadla, jen Neckářova Lékořice přežila.

A ještě pár slov ke kuriózní fotografii Václava Neckáře v pyžamu (foto J. Žáček). Václav Neckář po příchodu do Prahy neměl, samozřejmě, kde bydlet. A tak mu Rokoko opatřilo pokojík v bývalém hodinovém hotelu v Melantrichově ulici. Hodinové hotely se v té době nevedly, tak tam vznikla svobodárna. Pokud si pamatuji, tak obdobně Marta Kubišová bydlela v tzv. ženských domovech na Smíchově. S Neckářem jsem dělal v té době nějaké rozhovory a před jedním z nich (pro knížku Patnáct oken do písničky), jsem ho vzbudil. Rozespalý Vašek vykoukl v pyžamu a nakonec svolil, že ho tak i vyfotografujeme.

Chcete malou ukázku z rozhovoru? Tady je:

"Už jsi někdy bydlel v podobné svobodárně?" zeptal jsem se šokován prostředím.

"To ne… V Plzni jsem bydlel v divadle, nejdřív v ředitelně, potom ve zvukový kabině. V Praze jsem na svobodárně poprvé. Je to tu malý, ale já jsem taky malej, tak to jde…"

Tedy pokojík může mít tak čtyři krát dva, dvaapůl metru. Jsou v něm dvě postele, polička, ze které při prudším pohybu na posteli padají knihy a jiné předměty, stolek, na kterém je plno hraček (ty Neckář dostává od fanynek), skříň, umyvadlo atd. Na zdi visí plakát Miloše Hrmy (to je Neckářův nový pseudonym z filmu - pozn. Jde o film Ostře sledované vlaky, který měl premiéru rovněž v roce 1966).

"Teď chci na čtyři dny někam utéci…"

"Jak to uděláš, aby to nikdo nepoznal?"
"Jedné produkci nalžu, že dělám pro druhou produkci a té druhé nalžu, že dělám něco jiného – prostě všem nalžu, že mám práci, a tím pádem mi vznikne volný čas. Ale dá to dost práce."

"Kam pojedeš?"
"Zajezdit si na koni. Já ve všech rozhovorech říkám novinářům, že rád jezdím na koni, ale za tu dobu, co jsem v Praze, jsem na koni neseděl. Vlastně jednou… kvůli nějaké reklamě."

"Kdy jsi seděl prvně na koni?"
"V osmi letech. Strejda měl šest koní. Nejraději jsem měl Olivu. To byla ta kůň – tedy kobyla. Teď jezdím na státní statek do Líšnice u Mostu. Je tam jezdecký oddíl. Z těch koní, na kterých jsem tam jezdil, jsem měl nejraději Deserta… jo, píše se to se s… ale on už umřel. Když jsem si na Deserta sedl a pak z něho spadl, tak se ohlédl, jako by říkal, co na mě lezeš, troubo, když to neumíš. Prvně jsem z něho spadl hned pětkrát za sebou."

V té době byly populární všelijaké dotazníky. Tak jsme s Vaškem jeden dali dohromady. Je celkem dlouhý, takže zas jen malá ukázka.
Stav: zatím svobodný
Vlasy: světlehnědé
Oči: modré
Výška: 169 cm
Váha: 60 kg (plus minus nějaké to kilo. Kdyby za tu dobu přibral.)
Typ žen: zajímavé
Oblíbené jídlo: jelikož je po žloutence, tak vše kromě diety

Ivan Rössler