50 let v šoubyznysu – 5 x Jiří Suchý popáté

31.10.2016 - 09:30

Dneska to bude trochu delší. Našel jsem totiž v archívu rozhovor, který jsem s Jiřím Suchým dělal v roce 1968 na prahu desáté sezóny divadla Semafor. Rozhovor vyšel 31. července 1968 v časopise Reportér. Krátce předtím jsem narukoval na vojnu a krátce potom přišli Rusové. Ale to jsme v době, kdy rozhovor vznikal, netušili. Přijměte, prosím, tento rozhovor jako zajímavý dokument. Ponechávám ho v původním znění. Pouze fotografie jsou z jiné doby, Reportér nebyl nijak zvlášť obrázkový časopis.

Asi před deseti lety, kdy vzniklo divadlo Semafor, se začalo těžiště písňové tvorby stěhovat do malých divadel. Tehdejší pop-songová produkce rozhlasu a Supraphonu nebyla na příliš vysoké úrovni. Teprve v nedávné době, kdy se vytušilo, že písničky a zpěváci jsou dobrý obchodní artikl, nastal v této oblasti přetlak. Nikdy nebylo tolik zpěváků, autorů a písniček jako dnes. Pochopitelně, že v tomto období konjunktury, kdy veškeré ventily jsou otevřeny naplno, se šlágr opět přestěhoval k masovým sdělovacím prostředkům: rozhlas, televize, gramofonové desky. Malá divadla se buď této vlně podřídila (Rokoko, Apollo) a stala se jakýmsi prubířským kamenem novinek a nováčků nebo se snažila hledat jiný způsob, jak se stát atraktivní. V době, kdy z Rokoka odcházejí hvězdy a kdy Apollo se rozpadá, stáčí se zájem opět k divadlu Semafor. Poslední premiéra (Poslední štace) napovídá, že Semafor se stává víc a víc angažovanějším, přestože jsem přesvědčen, že v Semaforu se nikdy nedělal čistý, neangažovaný humor. Vyplývá to z naší specifiky. U nás humor se satirou často splývá. Z tohoto důvodu Suchý nemohl a nikdy nemůže dosáhnout čistého humoru. Diváci hledali a jistě nějaký čas ještě budou hledat i v nevinných vtípcích druhý a třetí smysl, ergo: budou sami pro sebe jakýkoliv humor přetavovat v satiru. Neboť není ani tak důležité, co bylo řečeno, ale co si pod tím kdo představuje. Vše je podřízeno atmosféře. U nás není atmosféra pro humor, proto se humor stává sám od sebe satirou. V tomto duchu také vznikl rozhovor s Jiřím Suchým, který byl, jak říkají v Semaforu, „pojednán“ v širších souvislostech.

Vzhledem k tomu, že vstupujete letos do desáté sezóny, byl bych rád, kdybyste mohl nejprve zhodnotit předcházejících devět sezón; i se všemi výkyvy.

SUCHÝ: No, výkyvy byly, to je evidentní, ty se nedají popřít a taky proč bych je popíral. Myslím, že na nich není nic neobvyklého, neboť výkyvy prodělávala a prodělávají všechna divadla. Teď momentálně bych řekl, že jsme splnili plán, který jsme si předsevzali – poopravit v deváté sezóně pověst divadla Semafor, která poklesla anebo stagnovala v minulých letech. Mám pocit, že posledními premiérami se nám to celkem podařilo, alespoň odezva u veřejnosti taková je. Splnilo se nám také naše přání, že do nové sezóny jdeme se zkonsolidovaným souborem. Soubor z velké části zůstane a budou v něm jen nepatrné změny. Soubor se v posledních dvou premiérách, to jest v Poslední štaci a Večeru pro otrlé, velice osvědčil. Je to vlastně dvojsoubor, neboť chceme nadále střídat ty dva žánry, ty dvě polohy, které jsou si sice blízké, ale přesto jsou různé.

Dobře, tedy k příští sezóně, máte o ní už nějakou konkrétní představu?

SUCHÝ: Koncepci na desátou sezónu už dnes máme pohromadě. Chystáme tři premiéry, teď mluvím za firmu Šlitr & Suchý, Grossmann se Šimkem chystají taky něco, ale to vám spíš řeknou oni přesně co a jak. My jsme si řekli, že nebudeme zveřejňovat žádné podrobnosti, dokud to nebude vyloženě na obzoru. Snad jen to, že chceme začít sezónu jakýmsi reprezentačním koncertem starých i nových písní. Také chystáme s J. Šlitrem nový musical. Bude to tentokráte horor.

Tam se bude strašit?

SUCHÝ: No, horor… ten děj bych už nerad říkal. Pravděpodobně to dozná velkých změn, jsme teprve na počátku, nemá tedy cenu, abych vám líčil obsah.

Bude se Semafor, reprezentovaný vaší a Šlitrovou osobou, zabývat v jubilejní sezóně výhradně divadelním repertoárem, nebo se budete věnovat i jiným věcem a většinu času budete pouštět jiným souborům, mám na mysli Grossmanna a Šimka, anebo obsadíte víc než 50% divadelního času vy?

SUCHÝ: Větší část než 50% zatím ne. My jsme si naopak řekli, že se pravděpodobně rozdělíme napůl. Polovinu budou obhospodařovat Šimek s Grossmannem a polovinu my se Šlitrem; ovšem nevylučujeme, že praxe tohoto roku ukáže, že například, až budeme v říjnu v Německu, bude tady prakticky vládnout Šimek s Grossmannem a my to potom některý měsíc budeme chtít dohnat a budeme mít víc představení. Ale myslím, že přibližně to bude tak 1:1.

Čím je způsobena ta velkorysost, že přenecháváte minimálně těch 50% Šimkovi s Grossmannem, přestože oni nezaložili Semafor a neměli s ním ty prvopočáteční problémy, jako jste měli vy, a tudíž přišli k hotové věci?

SUCHÝ: Já bych to nenazýval velkorysostí. Je to spíš oboustranná služba. Oni mají kde hrát a my nemáme s divadlem zase tolik práce a máme možnost dělat víc televizi, točit filmy… obojí také budeme teď dělat dost intenzívně. Potom také s Jiřím Šlitrem budeme dělat víc Gramotingltangly a tyhlety záležitosti.

Ovšem jakým způsobem se vy, jako ředitel divadla Semafor, jemuž toto divadlo jistě leží na srdci, díváte na to, že třeba Šimek s Grossmannem nejsou oblíbeni u kritiky a rozhodně se nesetkávají s přízní publika tou měrou jako vy?

SUCHÝ: Tak nepřízeň u kritiky, ta mě vůbec nezneklidňuje, neboť my jsme si ji taky prodělali. Bylo by ode mne to nejnespravedlivější, kdybych na ní zakládal svůj názor vůči nim. Protože v tom případě, kdyby kritici byli směrodatní, tak bych musel udělat kříž nad sebou už dávno. Byly dokonce doby, kdy v novinách mi doporučovali, abych zpíval v nějaké kavárně a nepletl se do divadla. Dnes mi doporučují, abych nedělal nic jiného než divadlo. Na to musím kašlat. To je nutnost. Není to z mé strany žádná povýšenost, nebo že bych je přehlížel, ale z praktických důvodů není možné, abych se přizpůsoboval těm proměnlivým kritickým hlasům. Hlasy kritiků jsou pro mne celkem nezajímavé, i v tom případě, když haní Grossmanna a Šimka. Co se týká publika, bych řekl, že Grossmann se Šimkem své publikum mají. Já jsem tady byl na mnoha jejich představení, počínaje Besídkou zvláštní školy a vždycky byla v hledišti náramná nálada, opakovalo se, takže nevím dost dobře, o čem mluvíte, pokud hovoříte o nepřízni publika.

(Tady vstoupil do našeho hovoru E. PERGNER, který seděl vedle nás: Já si myslím, že jste něco objevovali. V tom je podstatný rozdíl. Takže pokud jste se setkávali s odlišnými názory kritiky nebo vás stírali, tak to bylo tím, že nic nebylo. Vy jste začínali. Oni neobjevují. Takže tady rozdíl je. A publiku bych řekl, že se podbízejí, v tom je taky rozdíl.)

Je to zajímavý, já hrozně rád slyším jiný názor, ale v zásadě bych to asi shrnul tím: já nedělám nikdy analýzy věcí nebo tak. Například teď jsem byl na Večeru pro otrlé a já jsem se bavil, smál jsem se, já nejsem z těch, kteří by šli na hloubku, kteří by říkali: proč jsem se bavil? Nebo nebylo to levný, čemu jsem se smál? Já se buď bavím, nebo nebavím – když jde o zábavný pořad. V případě, že se bavím, pak mám ten program rád a chodím se na to dívat často, a když se nebavím, tak spíš v tom negativním případě bývám trochu analytik a zkoumám, proč jsem se nebavil, jestli jsem se nebavil svou vlastní vinou, a tak se mi stává, že trošičku analyzuji. Ale v okamžiku, kdy se bavím, jsem spokojen a tím to pro mne hasne.

Ponechme Šimka s Grossmannem a Grossmanna se Šimkem. Mě by zajímalo, jakým způsobem hodláte strávit těch 50% nadbytečného času, ve kterém se nebudete věnovat divadlu. Mluvil jste o filmech, televizi, knihách a dalších formách umění. Můžete mluvit konkrétně?

SUCHÝ: Ano, můžu, a sice předtím než o nich budu hovořit, bych stručně zdůvodnil, proč unikáme divadlu a pouštíme se do ostatních forem, ačkoliv nám to vytýkají. Z jednoduchých důvodů: za prvé na tom závisí do určité míry naše publicita v tomto státě, protože do divadla se dostane 0,00001% obyvatel této země, kdežto televizi vidí třeba 30% obyvatel. Byli bychom sami proti sobě, kdybychom vylučovali tyhlety hromadné sdělovací prostředky. Zvláště když je nevylučují jiní, konkurenční podniky. Prostě dneska si to nemůžeme dovolit pomíjet. A druhý důvod je, že nás to baví a láká. Nás těší třeba dělat filmy, točíme s panem Menzelem a je to fajn na tom pracovat. Nás těší dělat rozhlasové programy s lidmi a hledat si nový způsob, jak to dělat. Zatím to neumíme, ale věřím, že se to naučíme. Věřím, že nás bude těšit dělat i pravidelně televizi. To je jenom tak ideově.

Když už mluvíme o té ideji, že vám skáču do řeči a moc se za to omlouvám, co třeba gramofonové desky…?

SUCHÝ: To je pro nás zatím otevřená záležitost, poněvadž spolupráce se Supraphonem, možná oboustranně, pokulhávala, takže o ní do budoucna příliš neuvažujeme a teď se nám otevírají různé perspektivy…

Máte na mysli vznik Pantonu?

SUCHÝ: I o tom uvažujeme a mluvili jsme s nimi, ale nechtěl bych předbíhat událostem, poněvadž máme velké plány.

Já jsem se dozvěděl v Supraphonu, že v tomto divadle bylo zvykem dělat přehrávky písniček pro Supraphon, což v poslední době zapadlo. Supraphon nemá ten pocit, že by nebyl ochoten vydávat vaše desky, ale má ten pocit, že tím, že zanikly ty přehrávky a jsou zváni až na premiéry, že není zájem ze strany Semaforu vydávat na deskách Supraphon.

SUCHÝ: No, není to tak docela pravda. Například na premiéru pásma Tak co, pane barone, kde byly písničky typu Slečna opálená, Modrý tričko, Dělají to všichni chlapi a řada písniček, které mohly být životné, tak na tu přehrávku jsem zval ředitele Šedu, ale poněvadž byl časově nezpůsobilý se dostavit, dodal jsem mu několik dní před premiérou magnetofonový pásek se všemi nahrávkami s tím, aby se rozhodl. Říkal, že svolá jakousi radu a pro některé z písniček se rozhodnou. Nevím, jestli svolal radu, možná, že se nerozhodli, ale vědět nám to nedali. Od té doby už uplynul rok, takže nám vědět asi nedají. Z toho jsme usoudili, že bychom museli, abychom jim vsugerovali nahrání nějaké naší písničky, dělat na ně určitý nátlak a chodit je tam obtěžovat, a to není přesně ten druh uplatněné, na který jsme zvyklí. Tak jsme od toho ustoupili. Pochopili jsme situaci, že jsou dnes – kdy trh ovlivňuje věk teenagerů – ekonomicky daleko atraktivnější autoři a interpreti, a tak jsme začali uvažovat o jiný, exkluzivnější záležitosti s gramofonovými deskami, která by nebyla tak masová, poněvadž netoužíme být za každou cenu masoví, když to neumíme. A z toho vznikl jakýsi rozchod se Supraphonem.

A tím pádem hodláte nahrávat exkluzívněji a méně masověji s Pantonem?

SUCHÝ: Uvažovali jsme o Pantonu, ale jak říkám, teď je všechno tak živé a tak to vře; ty otázky, že nemůžu k dnešnímu dni říct nic konkrétního.

V tom případě přejděme od ideových záměrů, v nichž jsem vás přerušil, k akcím konkrétním.

SUCHÝ: Rozhlas: budeme dělat program, o kterém ještě nevíme, jak se bude jmenovat, ale bude to v Armádním studiu na Vinohradech, kde je útulná vila. Se čtyřiceti známými i neznámými lidmi budeme natáčet písničky, oni budou zpívat s námi… takový volný večírek to bude. Dále budeme s Vratislavem Blažkem, Vyskočilem a Šlitrem a mnou dělat společné Gramotingltangly. Takhle budeme okupovat VKV. V televizi hodláme dělat pravidelný program, který se bude jmenovat 10 a ½ pro vás.

Proč 10 a ½?

SUCHÝ: Protože tam bude deset dospělých a malá Magda Křížková, pravidelně. Čtyři hoši, čtyři dívky, my dva se Šlitrem a Magda Křížková. Kromě toho budeme točit nějaké filmy, o tom také jednáme, takže nechci říkat nic konkrétního. I nějaké ty knížky budou…

Díval jsem se zase po dlouhé době na Poslední štaci a to mě inspirovalo k tomu, abych se vás zeptal zdali je podle vašeho názoru možné dělat v Československu humor?

SUCHÝ: Já myslím, že humor se dá dělat všude.

Myslím čistý humor. Myslím takový humor, jako dělal Frigo, crazy humor, takový ten veselý…

SUCHÝ: My bychom se teď rádi o to nějak pokusili. Teď jsme stáli před problémem. Rádi bychom točili filmy – grotesky s crazy, bláznivou náplní. Je nám však jasné, že jestliže jsme obdivovali Laurela a Hardyho, nemůžeme to nikdy dělat líp – a dělat to hůř, to nemá cenu. Musíme tedy vymyslet něco jiného, což je veliký problém, ale jsem přesvědčen, že to jde.

Já mám právě z Poslední štace pocit, že tam, kde vyloženě jde o něco bláznivého, že tam jsou hluchá místa…

SUCHÝ: Já mám tu zkušenost, že jedno z nejexponovanějších míst v první půlce je, když já tam jsem v převlečení za sestru a Šlitr mě hodlá znásilnit, což je vyloženě crazy situace a v druhé půlce, když on mě léčí za pomocí hudby. Obě tato místa mají velice silnou odezvu.

Já mám zase na mysli místa, kde se zpívá a kde se přitom blázní, že vy se na jevišti bavíte nebo předstíráte, že se obrovsky bavíte a publikum se na to dívá dost chladně a nebaví se.

SUCHÝ: Jestli máte na mysli finále první poloviny, tak to je to, co budeme přes prázdniny předělávat. V nové sezóně to bude úplně nové. Nemyslete si, že my se při tom bavíme.

Vy jste kdysi prohlašoval, že k satiře máte dost daleko. Teď se vám však povedlo napsat něco, co je angažované.

SUCHÝ: Já jsem k satiře měl daleko v určité době, kdy jsem považoval za pokrokové nedělat satiru, poněvadž bych musel dělat satiru krotkou, a to není satira. Kdežto dneska bych považoval za nepokrokové nedělat satiru, proto jí dělám. Prostě doba se mění a mění se i podmínky. Naše divadlo bylo politické právě svou apolitičností a právě proto k nám chodili lidi, proto tady byly ty obrovské fronty, poněvadž to divadlo bylo programově apolitický, a to lidem imponovalo v době, kdy se politika vtloukala. Dneska k nám chodí lidé a jsou tady fronty na Poslední štaci, protože jsme političtí. To je prostě jiná situace.

Domníváte se, že došlo k nějakému pokroku v té situaci?

SUCHÝ: Já myslím, že je obrovský pokrok, jestliže jsme v Semaforu političtí.

Já bych to doplnil, vy věříte v pokrok v současné době?

SUCHÝ: Věřím…

… že nastal?

SUCHÝ: Že nastal. Poněvadž to vidím. Jsou věci, které jsou nesporný. Je jich strašně málo. Jestliže se mluví o demokracii, tak to je přehnané, protože demokracie není, ale jsou tady už její silné známky. To, že se může říkat, co kdo chce, aniž by měl člověk strach z nějaké diskriminace, nebo to, že už přece jenom několik hodnostářů, se kterýma to nebylo v pořádku, že na nátlak veřejnosti víceméně šlo už pryč, to jsou nesporné klady a nesporný pokrok. Samozřejmě je to ještě vzdálené tomu, aby to bylo ideální.

Mně se líbí jeden aforismus Franze Kafky, který praví, že věřit v pokrok znamená nevěřit, že již nějaký pokrok nastal. To by jinak nebyla víra.

SUCHÝ: To je krásný.

Ale to naprosto odporuje tomu, co jste právě říkal.

SUCHÝ: To jste na mne vytasil strašně rychle, to bych musel promýšlet.

Tak já chvíli počkám,

SUCHÝ: Teď na to také není ten pravý okamžik, já za slabých pět minut musím na scénu. Ale Franz Kafka asi bude mít pravdu, protože je chytřejší.

Já myslím, že záleží na situaci. Humor může být v některé situaci humorem, ale třeba v úplně jiné situaci se může stát klidně satirou.

SUCHÝ: To může. Ale já o těchto věcech umím teoretizovat velice špatně. Já vůbec neumím teoretizovat a dělat analýzy. Já jsem kdysi četl takovou studii o humoru a to bylo nudný a smutný, a to jsem pochopil, že o humoru se teoretizovat nemá. Docent Krátký tu knížku napsal, jak si vzpomínám.

Ano, to znám, je to sbírka citátů o humoru bez celkem vlastních myšlenek. Nicméně abych to shrnul, mám ten pocit, že přestože jste nedělali satiru, nedělali jste ani čistý humor, tj. humor bez předsudků. Dělali jste něco, co je mezi tím, a to humor angažovaný. I v dřívějších programech. A co se týká budoucnosti, nerad bych si hrál na Sibillu, ale domnívám se, a sám jste to také jednou říkal, že uvolněním satiry se satira devalvuje, neboť satira má dopad pouze tam, kde na něco tlačí. Nebo tam, kde je potlačována. Tam, kde ji nic netlačí a kde nemá nač tlačit, tak tam je zbytečná. Teprve tehdy může nastat rozkvět čistého humoru, který je také symbolem svobody.

Ivan Rössler (časopis Reportér 31. 7. 1968)